27.4.1942, tedy na den přesně před 74 lety, českoslovenští parašutisté v čele s Gabčíkem a Kubešem změnili osud Československa. Úspěšným atentátem na "Řezníka z Prahy" Reinharda Heydricha dost možná zvrátili osud země po válce. A ukázali, že nejsme jen pasivním divákem ve válce velmocí.
O 65 let později o tom napsal knížku Jiří Šulc. Získala Magnesii Literu. A musím říct, že oprávněně. Strhující příběh Vás pohltí od začátku do konce. Začíná v Anglii, kam oba utečou, aby bojovali ze zahraničí za svou vlast, sleduje celé přípravy atentátu v Praze, jeho samotný průběh a tragický konec všech, kteří se na něm podíleli. Je to dlouhá filmová jízda, při které si zamilujete hlavní hrdiny a i když víte, jak tragicky to celé skončí, do poslední chvíle věříte, že se něco stane.
Nestane se nic. Atentát na Heydricha rozpoutal krutá jatka, které pocítily i Lidice a Ležáky. Za život zastupujícího říšského protektora muselo tím svým zaplatit asi 5000 lidí. Zbytečné to ale nebylo, podle historiků tak velmoci viděli, že jsou Češi a Slováci, kteří chtějí bojovat za svůj stát a není jim jedno, že nás Němci okupují. A i díky tomu se hranice Československa po válce vrátily do předválečné podoby.
Gabčík a Kubeš jsou hrdinové. Škoda jen, že třeba my jsme se o nich v dějepise učili jen okrajově. Neumíme své hrdiny docenit. Až na Jardu Jágra. Jenomže ten nám svobodu vybojovat nepomohl. Ani tou "osmašedesátkou" na zádech. Přitom tento příběh by měl znát každý. Pak by asi nemohla naše společnost vypadat, jak vypadá. Takže pokud máte pocit, že o Operaci Anthropoid, která nemá v dějinách obdoby, nic nevíte, rozhodně si knížku přečtěte. A vezměte si na to pár dní volna.
Škoda, že nevznikl podle knížky konečně film, který by nebyl nijak ideologicky podbarvený. Podobný natočili nakonec Američani loni a premiéru má 1. července v Karlových Varech. No, i když nakonec je to takové české...
Chlapíci ze západního Londýn vyrazili do Prahy. A tentokrát rovnou do O2 arény. A byl to nářez. Koncert, který Vám hraje v hlavě ještě minimálně týden. Synové mistra Mumforda možná nejsou světové celebrity, ale o to líp jim to hraje.
Neumím texty. Neznám jména členů kapely. Ještě dlouho po koncertě si myslím, že jsou odněkud ze středozápadu USA. Můžu si takový koncert užít? Můžu. Něco takového jsem udělal poprvé. Ale ne, že bych je neposlouchal. Mumford and Sons mám ve svém playlistu už přes dva roky. A to hlavně díky jejich rádiovce I Will Wait. Povrchní, že? Ale někdy se jinak k dobré hudbě nedostanete. A když sám sebe předběhnu - nakonec jsem pověstnou husí kůži měl u jiných skladeb.
Když se mě někdo zeptal, co hrají za žánr, odpovídal jsem zpočátku country. Protože jsem tam slyšel banja. Všichni se ošívali. A já si uvědomil, že můj amatérský odhad a cítění, lidi spíš odradí, takže jsem začal poučeně odpovídat folkrock. A když vezmu jejich poslední album Wilder Mind je to už spíš rock a mainstream. Ale dobře se to poslouchá.
Mumford osobně.
Myslím, že se o koncertech a hudbě obecně moc recenze psát nedají. Musí se to zažít. Pro mě byly větším zážitkem než páteční koncert asi už jen dva koncerty z předposledního turné U2 a koncert Coldplay v Edenu. Ale Mumfordům by víc slušel koncert někde venku než v O2 aréně. Třeba na Coloursech. Bylo by to magické. Respektive magičtější. Pro ty, kteří neměli tu možnost přidávám aspoň playlist na Spotify s pražským setlistem. Poslouchejte, užívejte a poznávejte!
A pro ostatní, kteří Spotify alespoň malá ochutnávka na YouTube.
Je deset let krátká doba, dlouhá doba, jaká je to vlastně doba? U nás v Česku, kde se rychle zapomíná, asi až moc dlouhá. Viz následující odposlechy, které ukazují, že to byl všechno tak trochu donkichotsky boj. Obsahuje výrazy, které by vaše děti neměly slyšet.
Hlas 1: Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?
Hlas 2: Jasný. Hele, tak jsem zpátky v kanclu a ty vole fax je furt na stejným místě i ta fotka se Zdeňkem z Glasgow. Ty krááávo, nikdy nezapomenu jak se ti Skoti sápali na sudího.
Hlas 1: Ty vole, tam to bylo dobrý, ty jo. Takže se zabydluješ?
Hlas 2: Jo, návrat na místo činu, abych tak řekl, ty vole. A Ivo je prej už taky zpátky. To bylo chytrý, žes mu dal pod palec celou ligu. Tenkrát s Jardou to pěkně vodsrali za nás za všechny.
Hlas 1: Ty jo, úplně jsem se klepal, ale pak tam přišel Pavel a ten to s policajty utřepal. Takže dobrý.
Hlas 2: Takže stará parta je zpátky. Musíme uspořádat nějakej večírek nahoře na větrný hůrce, možná přijdou i Slávisti, budou to mít kousek.
Hlas 1: Ty vole, to mi ani nepřipomínej. Jsem viděl ten Liberec a říkal jsem si komu vo co zase jde. Hanáci vole. Naštěstí to tam Romča s Dášou pořešili a uhlídali si tam Mirka, aby nevyváděl. Je to ještě mladej kluk, tak ho ta atmosféra lehce strhla. Ale Aldovi jsem to slíbil, že je tam udržíme. A když tak bychom to pořešili přes ty stadiony ve Znojmě a u Klokanů. Nemůžu je ani cejtit... I když Křéťa skřípal, prskal, že je král Prahy, ale ať jde do prdele. Ta jeho taška, ještě teď se z ní budím hrůzou. Ale co čekal, když nechtěl sypat.
Hlas 2: No ty krávo, to mi ho teda vyndej, přesně. My tady budujeme systém a von si pak přijde mladej cucák s brýličkami a myslí si, že ten fotbal se udělá sám.
Hlas 1: Ale kluk už to pochopil. Udělali jsem s Packou dohodu, že letos voni, příští rok zas druhá parta. A třetí rok já hele!
Hlas 2: No Karl ti to tam pouští hele, to se to hraje jinak.
Hlas 1: No a město mi jde na ruku. Dostavíme tribunu za brankou a příští rok je tu Platini na Čempjnz líg, to uvidí co se dá postavit za unijní dotace. Kam se hrabou ty jejich francouzský krávy. No a hele Ivánku, ty vole, ty se k nám taky za rok vrátíš, co? Hele už se mi po těch tvých pentlích v nastavení stýskalo. Sázkaři jsou ty vole úplně v klidu, co tě zařízli.
Hlas 2: To už je pořešený. Hele, mluvil jsem s Romčou a Dášou, uděláme nějaký soustředení a náhodou tam jakože budu s rodinou taky a to je pořešený. Liga na Žižkově bude!
Hlas 1: Tak dobrý. Končím, volá mi ten čurák Vrba. Prej se mu kluci zatoulali v nějakým olomouckým bordelu. To je taky průser ty jo, bych ty mrdky mediální střílel. Přitom vo co komu jde, když měli kluci volnou zábavu, tak se na srazy všichni těšili a bála se nás celá Evropa a teď? Se bojím, že nás ti Rakušáci sfouknou jak svíčku... Ale my se zvednem, ty vole! A v tý Paříži budem!
Hlas 2: To víš, že jo. Hele tak je tam srovnej kluky a příští úterý na Strahově. Dovezu ti tam nějaký registračky a jablka jako zálohu!
Hlas 1: Ty vole! Chacha. Tak jo, zdar dělníku!
Hlas 2: Tos řekl, dobře, ty vole! Tak Petrův zdar!
P.S. Veškerá podobnost se skutečností je čistě náhodná.
Bazaly rozsvícené jak vánoční stromeček - první věc, která upoutala moji pozornost po návratu z Londýna, když jsme přelétávali nad večerní Ostravou. Těšil jsem se, až si na internetu přečtu, jak jsme to s tou Spartou zvládli. Asi je všem jasné, že o fotbale jsem si toho moc nepřečetl. Zato o rváčích z obou stran, kteří si přišli vybít svou frustraci na stadion mezi 14 000 snad fanoušků fotbalu, slyším ještě dneska večer.
Píše se rok 2014 a český fotbal pořád připomíná spíš kolotočářskou zábavu pro ty nejnižší sociální vrstvy, které si na tribunách řeší své mindráky. Ochozy v některých případech pamatují ještě federální ligu, kde se před nimi prohánějí podle mediálních výstupů nepříliš inteligentní o to více nagelovaní mladí frajírci, jímž plat posílají šíbři s podivnou minulostí a ještě záhadnější současností. A to vše pod dozorem Velkého Čápa. Takový je mediální obraz českého fotbalu.
Právě Miroslav Pelta se teď rozhodl, že je třeba chuligány ze stadionu vytlačit a pomoci má stát. Kluby na to prý nestačí. Ty kluby, které svým fanouškům tolerují hanlivé transparenty, kluby, kterým trvá víc než 24 hodin než na internetu odsoudí řádění svých samozvaných příznivců a to ještě prohlášení naformulují tak, aby náhodou nikoho neurazily. Ty kluby, které se jako v případě Pavla Horvátha raději hráče zbaví, než aby riskovaly nelibost právě stáda radikálů. Ty kluby, za které hrají hráči, kteří obviní policii za příliš agresivní zásah, protože tam byly i děti a kteří po zápase jdou kotli poděkovat za podporu. Bez ohledu kolik škod spáchali.
Jenomže problém je právě v těch klubech a fotbalovém hnutí obecně. Jak kdysi slavně prohlásil Aleš Hušák, když otvíral Sazka arénu, do obýváku si taky na návštěvu nepozvete někoho, s kým se nesnesete a myslel tehdejšího premiéra Vladimíra Špidlu. Fotbalové kluby nejsou schopny zamezit tomu, aby se na stadion dostala pyrotechnika, tvrdý alkohol, cokoliv, co tam nepatří. Na Bazalech to před desíti lety došlo tak daleko, že když ČMFS zakázal místa ke stání po anglickém vzoru, Baníkovci v kotli sedačky ukopali a od té doby stojí. Jestli jich tam není víc, než je povoleno, podle mě ani pořadatelé nezjišťují a stejné je to v kotli hostů. Porušování pravidel se toleruje. Bazaly dostávají jednu výjimku za druhou, není problém proběhnout bez zastavení stadionem od kotle domácích k bariéře oddělující prostor před kotlem hostů, a tak bylo otázkou času jen, kdy se zase něco stane. Naštěstí to něco ještě nikoho nestálo život. I když možná naneštěstí. Za týden se totiž zapomene a liga se zvěří pojede dál.
Stejně jako loni, když jsem jako reportér ČT pro jistotu sledoval dění mezi kotly Sparty a Baníku během a po zápase. Po něm se totiž nahrnuli příznivci Baníku v kuklách na místo, odkud je to vzdušnou čárou jen asi pět metrů ke kotli Sparťanů a oba tábory po sobě začali házet všechno, co našli , včetně kamenů a dřevěných desek. A přidávali se k nim i obyčejní fanoušci, kteří se nechali strhnout davem. A podobný případ jsem zažil jako divák v Karviné na zápase druhé ligy proti Bohemians 1905. Děti, které jejich otcové vzali na fotbal, začaly házet trávu a kameny do kotle Bohemáků. Ti se samozřejmě nedali a palbu opětovali. Otcové místo, aby si své neposlušné děcka stáhli a zpráskali, se k nim přidali. Všechno uklidnila až policie. Není to tak jen o těch "vypatlaných" holých lebkách ani o Polácích. Ale o lidech a agresivitě a touze po vzrušení obecně.
Řešení je přitom jednoduché - zavřít Baníku stadion do konce sezóny a obrovská pokuta. Klub nedokázal zajistit pořádek v hledišti, ať platí. Výtržníkům tvrdé tresty plus doživotní zákaz vstupu na stadion. Ať jsou jejich fotky klidně vylepené na zdi u vchodů. Řeči o ochraně osobních údajů a ostrakizace jednotlivců za jedno provinění si, prosím, nechte na diskusi přednášek helsinského výboru. Zákaz prodeje alkoholu na stadionech. Kdo to poruší a prodá, dostane pokutu, kdo ho koupí, nedostane se na fotbal. A stejně tak s pyrotechnikou. Pravidla jsou od toho, aby platila. A výzva český fotbal pro fanoušky? Radši budu sedět v klidu na tribuně, bez možností mít v ruce pivo, ale budu fandit a sledovat fotbal, tak jako v Anglii, než abych se otáčel, jestli kolem mě neletí sedačka. A na ohňostroj si můžu zajít na Nový rok. Otázka je, jestli to ale český fotbal chce a jestli má silu to udělat. Podle dnešních vyjádření ministra a šéfa FAČR ano. Pokud to nezvládne, budeme si asi muset počkat na české Hillsborough...
Hrajete si na tom dvorku dennodenně, ale nikdy vás nenapadne zjistit, co je za jednou z jeho zdí. Když začnete chápat význam slov a vět, říkají, že je to tam cizí a nikdo vám tam nerozumí. Zvědavost je sice neukojitelná, ale když nemáte prostředky, jak se přes ní přehoupnout, a na vaší straně je spousta vyžití, chuť zakázaného ovoce nechybí. Jenomže člověk dospěje a zjistí, že vlastně všechno na tom svém dvorku už zná. Až na tu jednu stranu a dojde mu, že jeho kořeny jsou za onou zdí. A pátrá.
Dálnice je dlouhý kus betonu, asfaltu, oceli a kdovíčeho ještě, která propojuje bod A s bodem B. Je v ní pot a dřina dělníků, kteří do ni ve vedrech i v zimě otiskli kus svého umu i neumu. Je v ní spousta peněz těch, kteří po ní možná ani jednou nepojedou. Jedna taková spojila loni konečně východní část republiky se Západem. "Cesta na Berlín volná!" mohly křičet titulky v novinách. Sice chyběl a stále chybí most hned za hranicí, ale cesta do polských Katowic se výrazně zkrátila. Pak se už stačí rozhodnout, jestli chcete jet na Berlín nebo do Krakowa.
Loni týden před Vánoci jsem zvolil druhou variantu. O městě polských králů jsem toho moc nevěděl. V ruce jsem měl jen stažený průvodce Lonely Planet a vyrazil směrem do Starého města. Popisovat dopodrobna, co kde je, asi nemá smysl. Rynek Główny uchvátí svou starobylostí, vznešeností a přitom životem a energií. A nebylo to jen tím, že probíhaly zrovna vánoční trhy, jak jsem si ověřil při své druhé návštěvě před několika týdny v neděli večer. A hlavně - žádné neonové poutače, obchody s nepůvodními suvenýry, ale spousta obchůdků řemeslníků, umělců a kaváren. Žádná zbytečná komerce, žádná podbízivost.
Rynek Główny v Krakowě
Nezbývá než se ulicemi vydat k Wawelu - hradu polských králů. Cestou minete několik kostelů, které jsou pořád plné - ne turistů ale samozřejmě věřících - mladých, starých, s domovem, bez domova. A pak už se před vámi zjeví majestátní hrad. Není tak velký jako ten Pražský, ani tak krásný. Je polský. Je hrdý! Stačí si projít katedrálou s hrobkami králů či vojevůdci. Nad nimi visí obrazy s výjevy z polských dějin, kde tihle stateční muži sváděli většinou nerovné souboje, prohrávali a umírali. Ale i na to dokážou být Poláci hrdí. Země, která se musela smířit s tím, že byla vždycky mlýnským kamenem mezi Německem a Ruskem a snášela s tím spojená příkoří. Ale po staletí se vždycky snažila se svým osudem bojovat a je odhodlána bít se až do úplného konce. A třeba i prohrát, ale se vztyčenou hlavou. Je to tady cítit ze všech stran.
Wawel
Polsko je země, která své hrdiny a historii nezavrhuje. Sice to asi není ideální místo k životu. Je tady Radio Maryja, občas přehnaný katolický fanatismus a spousta dalších problémů. Vlajku bych si tady na své zahradě vyvěsil, ale bez obav, že si budou sousedi klepat na čelo. Je to něco, co nám chybí. Ten pocit, že jsme Češi, že se za to musíme porvat a nenechat si všechno líbit za kus plesnivého žvance. Měli bychom ho mí častěji než jednou za rok v květnu. Jinak to nebude k čáře na východě jen pár kilometrů, ale několik světelných let v našich hlavách. Syndrom čtyři sta let staré prohrané bitvy, který jsme dokázali nakrátko zlomit jen před 45 lety.
Pouhých třináct hodin a třináct vydržel zarytým optimistům naděje, že bychom v našem malém srdci Evropy mohli v třináctém roce třetího milénia konečně žít zemský ráj to na pohled. I ti, kteří oslavovali nutnost nakoupit nové kalendáře, diáře, nebo zvýšení DPH s větším než malým množstvím alkoholu ve skleničce, rychle vystřízlivěli a o to bolestivější nastala kocovina. Nutně začala ve společnosti nás realistů, tedy optimistů s životní zkušeností, vyvstávat otázka, zda by neměli být optimisté zbaveni svéprávnosti a umístění do psychiatrických zařízení, nebo do prázdných věznic. Dozorcům by jen stačilo projít rychlým rekvalifikačním kurzem, který řada z nich bude muset po jistě brzkém ohlášeném propouštění, stejně absolvovat. Na něm by se naučili místo pendreků používat stetoskopy a nejlepší kamarád nejlepšího primátora by zachránil stovky pracovních míst.
I optimistům by to přineslo nesporné výhody, v káznicích, respektive v léčebných zařízeních byli by ušetřeni sledování asi nejnezdařilejší české reality show v historii, jejichž dramaturgové a scénaristé si stále nechtějí přiznat, že i Volejte věštce má momentálně větší sledovanost. Nicméně producentům Badtime Stories - Příběhy Nečasu stále tečou do rozpočtu bruselské peníze, a tak si ještě minimálně rok a půl počkáme na závěrečný díl. A na změnu zápletek ani žánru to nevypadá ani v letošním roce... Voda na pesimistův mlýn.
Na jednom se ale pesimisté i optimisté na vloni přeci jen shodli - konec roku 2012 měl být zlomový. Zatímco pesimisti se zásobili těstovinami a balenou vodou, pesimisté se připravovali na zlatý věk nástupu všeobjímající lásky. A dočkaly se obě strany nesmiřitelného sporu. Pesimistům z řad klientů H-Systému, Union Banky nebo investičního fondu Trend nezbude do výhry jackpotu Sportky nic jiného než jíst těstoviny, zatímco optimisté se po deseti letech dočkali srdce na Hradě - i druhý prezident umí milovat.
Ještě na začátku roku to vypadalo, že nejzásadnější událostí posledních měsíců prezidentování Václava Klause bude odložení brýlí. Vyhlášením amnestie udělal z roku 2012 definitivně zlomový rok. Uzavřela se kapitola českých dějin, kterou by Ferdinand Peroutka zřejmě pojmenoval. Rozkrádání státu. Éra, po jejíž skoro celou dobu stál v čele výkonné moci právě Václav Klaus, jehož politická kariéra se za dva měsíce definitivně uzavře.
Prezidentská amnestie se tak dá chápat jako vztyčený palec, který bychom měli chápat jako varování před slovy politiků o tom, že Prezident České republiky především klade věnce, píše projevy a zápisky z cest.Právě příští týden máme před sebou dost možná jednu z nejdůležitějších voleb v novodobé historii samostatného českého státu. Poprvé půjdeme volit prezidenta, tedy člověka, který nás bude reprezentovat ve světě a také ovlivňovat politické dění v českém státě. Ať už jmenováním členů bankovní rady, což je v dnešní době nejdůležitější orgán státní správy, nebo ústavních soudců.
Na výběr máme z devíti kandidátů, o kterých můžeme zjistit téměř vše. Ale stejně tak jako amnézií utrpěl prezident Václav Klaus, když navzdory svým původním slibům vyhlásil amnestii, trpí ji podle výsledků průzkumů veřejného mínění zřejmě i voliči. A stejně tak bude ztrátou paměti budoucí prezident. Přejme si jen aby tomu tak bylo kvůli jeho věku a ne kvůli postranním úmyslům.
Žito 44, Okamura, Bobošíková, Dlouhý, Henych. Poslední tři dny bych musel strávit někde na pustém Tichomořském ostrově, nebo aspoň nesmět umět česky (i když bojím se, že ani to by mi nemuselo pomoct), abych o nich neslyšel. Cesta na Hrad a korupce ovládají česká média, což je asi dobře, ale děsí mě v jakém smyslu.
V sobotu večer jsem na chatě uprostřed Malé Fatry udělal tu osudovou chybu a připojil se na zdejší Wifi a zapnul Facebook. Devadesát devět procent příspěvků se týkalo Landy, alias Žita 44 a jeho projevu na Zlatém Slavíku, hlavně jeho poslední věty o králi Karlovi. Ačkoliv nevím o Janečkově iniciativě Pozitivní evoluce nic víc, než že něco takového je, vím od soboty díky českým médiím, že to musí být něco hrozného, když to podporuje Landa, který byl nejspíš zfetovaný, je to bývalý nácek a navíc jeho runové symboly můžou připomínat svastiku a další symboly nacistického Německa. Reakci Janečka už nekomentuji, nesouvisí s tím. Jde ale o to, že i kdyby Janeček měl sebelepší úmysl, stejně je už očerněn tím, že ho podpořil Landa a tečka. Kolibřík a další se mohou radovat. O nich už nikdo přemýšlet nebude.
Škoda, že v Česku nežije nějaký hollywoodský scénárista, tolik inspiraci, jako při sledování prezidentské volby, by nenačerpal ani při konzumaci houbiček a rostlinek někde v pralese. Druhá věc je asi ta, že by mu scénář každý rozumný producent rozcupoval na malé kousky papírů s tím, že větší blbost neviděl. Asi neviděl zprávy v Česku (nejlépe ty na Nově - opravdová bomba!). Takže víme, že na Ministerstvu vnitra neumí počítat, že máme už jen osm kandidátů, že Japonec, Profesionální kandidátka na všechno ani Mladý, hloupý běžec komunista strašit děti ve školách nebudou. Víme o tom tak moc, že není úniku. Škoda, ale že nám unikla reportáž v Mladé frontě Dnes o podivných sponzorech prezidentské kampaně Miloše Zemana, možná, že by se favorit klání o Pražský hrad trošičku zapotil a možná by na nervy začal znovu pít i karlovarskou Becherovku.
Žijeme v rychlé době, jsme schopni všechno zkonzumovat a přitom si zapomínáme všímat podstatných věcí, protože nejsou zkrátka cool, trendy, jsou složité a kdo by večer chtěl přemýšlet u dokumentu na Dvojce. Radši do sebe necháme hustit herce v soap operách, ať jsme alespoň chvíli spokojeni a šťastní, protože ten svět vedle je zlý, špatný a zkorumpovaný. Jenomže celý problém je ten, že svět je zlý, špatný a zkorumpovaný proto, že se nám nechce přemýšlet a něco s tím udělat. Pak se nemůžeme divit, že to nejpodstatnější z uplynulého týdne, co nám uvízlo v paměti je, že je Žito 44 naštvaný, že půlka národa volí komunisty. Kdyby uměl počítat zjistil by, že 25 % není půlka. A už vůbec ne národa. Maturitu z matematiky na něj!
Vlak se šine skoro rovinatou krajinou východních Čech, šedé mraky si znovu ukradli oblohu jen pro sebe. Slunce se sice tu a tam na chvíli probije přes dobře sešikovanou vodní páru, ale slovy klasika - letošní léto je poněkud nešťastné... Za okny míjíme v hluku, který je schopná vyprodukovat jen nová regionova, Ostroměř, Butoves, Jičín a pak někdy za dlouho se zjeví Hrubá Skála.
Vracím se tak trochu do dětství. Do svých patnácti jsem v Českém ráji prožil čtvery letní prázdniny. To byla ještě tráva zelenější, vzduch čistší a léta slunečnější a teplejší, ačkoliv o globálním oteplování jsme tehdy neměli ani noční můry (A co teprv budu říkat až sem jednou vezmu své děti.)
V jedenácti není člověk schopen pochopit, proč se rodiče tak dojímají krásou zdejších skalních měst, které příroda modelovala tisíce let. Po dvou letech v zápřahu jim začínám rozumět - každá chvíle daleko od práce, povinností a civilizace stojí za to. I když se koupete ve studené vodě, mrznete ve staré chatě a obchod má otevřeno jen do poledního. S rozšiřujícím se signálem mobilních operátorů zůstává navíc romantika času minulých už jen hodně zašedlou neuvěřitelnou vzpomínkou prarodičů. To rozdílné vnímání ale není jen otázkou generací. Moji kamarádi stále vedou slastný a opojný studentský život a dovolená daleko od všeho v nich nadšení srovnatelné s mým vyvolá jen těžko. Jsem rád, že už to ocenit dokážu.
A ještě jednu hlubokou myšlenku ve mně vyvolává pohled na do nebe se tyčící skály. Vždycky jsem na ně s úctou vzhlížel, nikdy jsem ale nenašel odvahu na nějakou z nich vylézt nebo na to jen pomyslet. Přitom do skály vyrytá jména těch, kteří se jen dívali, už dávno zakryly iniciály těch, kteří přišli po nich. Jen ti nahoře zůstanou téměř nezapomenuti a uvidí teprve tu pravou krásu světa. Asi bych se měl už taky přestat na život kolem sebe jen dívat...:)
Převzato z jiného blogu, z kterého autor článek zbabělé pod tlakem feministického hnutí stáhl. Nicméně je to natolik zásadní a důležité, že jsem si dovolil to dát tady, dokud mě taky nedostanou!
No a nějaký ten čas po blogu jsem o rok starší i já sám. Číslo vypadá stále hrozivěji, ale ještě ne nijak hrozně, jako třeba 30 (já vím, provokuju ;) ). Každopádně už se čím dál tím více vzdaluji bezstarostnému teen, vzpomínky na gympl jsou stále mlhavější a ty na základku připomínají spíš záblesky paměti z doby, kdy mi byly 4 roky, než 10 let vzdálenou historii.
To, že utekl rok, si uvědomuji většinou spíše při Novém roce. Bilancuji a říkám si, co jsem stihl a co jsem stihnout chtěl. A co s tím udělám do budoucna. Když mám narozeniny, je to pocit trochu jiný. V tom lednu vidím spíše plány do budoucna a život před sebou, no v srpnu to na mě působí malinko jinak a říkám si, co všechno už mi uteklo a nevrátí se.
Nebýt prima zkouškového, návštěvy kamarádky z Prahy v Brně, nových kontaktů a pracovních příležitostí, návštěv prarodičů, perfektního tábora s ******, více jak 600 kilometrů ujetých na kolech skrz celou
republiku, významných změn v mém podnikání, jež odtajním až za nějakýten týden, nebýt rozlučky s ****, vína na hodech v Komíně, běhu a skoropůlmaratornu, Komety, last minute výletu do Hradce Králové, neskutečně zábavného posezení s kamarády u BANGu, perfektního výletu na Pálavu, časomíry na HM BikeTour, demonstrace za lepší přístup města ke sportu, výjezdu do Znojma, nebýt rodiny, nebýt WebExpo 2008, Evy, Vaška, koncertu nesmrtelných Queen, nebýt toho, že mě čeká půl roku ve Finsku... A samozřejmě při tom všem - nebýt všech mých perfektních kamarádů, známých, spolubydlících...
Nebýt toho všeho, možná by mě i trápilo, že nemám holku. Ale asi ani netrápí. Práce, škola, půl roku ve Finsku, prázdniny kdovíkde (Norsko? Maďarsko? Tábor? Cyklovýprava?), zima třeba ještě úplně jinde (Argentina?)... Tak si říkám... Kde já bych na ni vzal čas?
Ale tak... Víme, jak to s těma holkama je. S časem nikdy problém není. Ani člověk neví jak, ale na ni si čas prostě udělá. A to ostatní? Na tábor jede, ale musí se vyvléci ze spárů domova či přítelkyně, na kola odjede, ale noci stráví psaním povinných esemesek, na víno si zajde, ale dává pozor, aby mu drahá polovička nenadala, vydělané peníze najednou dělí dvěma a lístky na koncerty naopak dvěma násobí. Že existuje běh nebo kolo mu musí připomínat kamarádi a stejně oboje zůstane v oblasti "jasně, jednou...". Na BANG není čas, drahá polovička plánuje něco jiného, ona ta hra ji přece jenom už omrzela a tak asi ani příště... Když napíše kamarád něco před půlnocí, ať se staví na 2 hoďky do klubu na jungle, nebo kamarádka, ať jede za 7 hodin jen tak do Hradce, raději ani neodpoví, protože by mohl vzbudit ten svůj poklad, který chrní vedle něj. Pokud slečna neholduje hokeji, začne ho sledovat akorát tak z televize a jestli náhodou zajde na stadion, usadí se pohodlně na sedačku. Někdy třeba i zatleská, aby teda ti jeho borci vyhráli. Ale potom rychle domů, ne aby se šlo na pivo, to by zase slyšel, v kolik že se vrátil... Kamarádi, známí a spolubydlící jej začnou škrtat z pozvánek na párty, protože vědí, že má stejně jiný program. Do jeho slovníku se dostává "asi nepůjdem", "nám se nechce", "budeme unavení", "jedeme jinam", "společný večer".
Nenavážím se do nikoho konkrétního. Navážím se do všech ;) . Sbírám postřehy, srovnávám. Jistě, mít slečnu je super, to nepopírám. Láska je něco, co je určitě nenahraditelné, jedinečné a dost věcí stojí za ni obětovat, ale stejně mi někdy přijde, že ty obětiny... Jednoduše - zastávám názor, že všechno má svá pro a proti. Já si mohu jít a jet kam chci, kdy chci, s kým chci. Piva a vína mohu teoreticky vypít co mi játra dovolí, na výlety mohu jezdit klidně každý den, pokud budu mít aspoň pár stovek na účtě. Nic mě neváže a když zítra někomu kývnu na to, že se přestěhuju na 3 roky do Mongolska, nebudu mít téměř žádné výčitky svědomí.
Jsem svobodný. Volný. To znamená, že nikoho nemám. Nemám se o koho opřít, koho opravdu milovat, nemám koho pohladit. Ale také to znamená, že se nemusím na nikoho ohlížet a mohu si dělat opravdu co chci, mohu zažít co chci. Být volný neznamená sedět v parku, pozorovat šťastné páry a pak si za keřem v depresi řezat žíly. Být volný znamená užít si svět. Dokud to jde ;) .
Dlouho jsem nebyl v kině a už vůbec jsem dlouho nešel na český film. Napravil jsem to v posledních dnech, kdy jsem viděl Občanský průkaz, Pouta,Nevinnost a Habermannův mlýn - čtyři současné filmy a až na Nevinnost se všechny týkají naši ne zas tak dávné minulosti.
Občanský průkaz
Film, který se volně drží stejnojmenné povídkové knížky Petra Šabacha Občanský průkaz, je příběhem čtyř dospívajících kamarádů z doby těžké normalizace v sedmdesátých let. Jedná se o tradiční českou sladkobolnou komedii pod kterou je scenáristicky podepsán Petr Jarchovský a režíroval je Ondřej Trojan. Podle mě je to nejlepší komedie odehrávající se v tomhle období od Pelíšku a možná je trošku v mých očích překonává. Ale je to možná jenom tím, že co je nové, to je hezké. Film ukazuje hrůzu celého prohnilého komunistického systému a jeho dopad na patnáctileté kluky (generace mých rodičů), kteří se chystají na střední školu. Režimu, který jim ukradl v podstatě všechny možnosti, kterých už ani nevnímáme, a největším odvazem byly v té době čundry, kdy jste byli rádi, že jste nedostali pendrekem od spolužáků. A i přesto všechno jsem těm klukům záviděl, že i když v podstatě nemohli nic, dokázali si život v té době užít. Zatímco dneska už máme ty Facebooky, Twittery a není moc proti komu revoltovat a za něco si bít. Taky proč, že?
Moje hodnocení: 80 % za to jak mě film vtáhnul do sebe, že jsem měl chvilku až vyskočit z křesla a natáhnout ne jednu těm esenbákům, aparátčíkům a podobným kreatůrám :)
Pouta
O poutech se v poslední době napsalo hodně hlavně kvůli tomu, že film vyhrál Cenu české filmové kritiky za film roku. Takže jsem neváhal a musel vidět, co že to naši kritici vybrali. Film to není špatný, ale má podle mě jednu vadu - strašně dlouhou stopáž. Dvě a půl hodiny natáhlo příběh natolik, že jsem několik pasáží doslova přetrpěl, aby se děj zase rozjel. Největším kladem je rozhodně výkon hlavního představitele Ondřeje Malého, který si zahrál psychopatického estébáka Antonína. Ten prochází životní krizí, do které jej vtlačil tehdejší zvrácený režim normalizace a hlavně jeho práce. Mlátit a otravovat životy disidentů už ho nebaví a smysl vidí jen v dívce Kláře, kterou sleduje.
Jestli stojí kvůli něčemu ten film vidět, tak je to určitě atmosféra a bezútěšnost normalizace, která na vás musí dolehnout. Autoři se opravdu snažili a kamera, zvuk, všechno působí šedivě, tísnivě a bezvýchodně, tak jako život v normalizaci. A film bych rozhodně doporučil promítat ve školách, protože vydá za několik vyučovacích hodin vysvětlování, co to vlastně byla StB, normalizace a podobně.
Moje hodnocení: 75 % za to jak byl dlouhý a bez Ondřeje Malého by byl sotva poloviční.
Nevinnost
Nejnovější film dua Jarchovský-Hřebejk zaujme nečekaným žánrem - je to detektivka ze současnosti zapletená do mezilidských vztahů. Na jedné straně ukazuje, jak jednoduše může člověk ztratit všechno, být zatracen společností, aniž by něco udělal a na druhé ukazuje, že žádné skutečné neviňátko už ani neexistuje a boží mlýny melou. Trochu moralistické, ale filmové provedené mě nadchlo. Hlavně první část příběhu, kdy člověku běží až mráz po zádech, co kdyby se to stalo mě. Nejvíc mě dostal, ale herecký výkon Hynka Čermáka v roli vyšetřujícího policisty. Hodně lidí vytýká filmu slabší druhou polovinu, která je jakoby napíchnuta na první. Mně to nijak ani nevadilo, spíš jsem byl pohlcen tím nečekaným dějovým zvratem. Možná jen ten úplný konec odehrávající se ve scénách beze slov mohl být lepší. Ale jinak příjemné překvapení.
Moje hodnocení: 70 %
Habermannův Mlýn
A to nejlepší nakonec. Film, který se věnuje tématu, které asi nikdy nebude v téhle zemi populární a o kterém se raději v učebnicích dějepisu mlčí - divokých odsunech a msty na českých Němcích po skončení války. Jestli by se něco mělo promítat v hodinách dějepisu tak určitě tohle! Ačkoliv film ze skutečných událostí jenom volně vychází, to, že jsme se jako národ zachovali po konci války stejně zrůdně a možná ještě hůř než Němci za okupace, je nezpochybnitelné. Nejvíc mě asi dostala věta majitele lázní v podání Jana Hrušinského, který s Němci na jedné straně kolaburuje a na druhé straně proti nim vede odboj: "Okupanti přicházejí a odcházejí, jen my Češi zůstáváme." To docela dobře vystihuje celkovou podstatu a myšlení českého národa, hlavně se do ničeho moc nezaplést a vrhnout se hrdinně do boje až už je konec.
K filmu bych už není ani moc, co dodávat, protože je třeba jej vidět. Škoda je asi akorát to, že ani po 65 letech nejsme schopni sebereflexe a peníze na film se nakonec sehnali až v Německu. Jediné co mě štvalo byl ten hrůzný dabing, kdy čeští herci přecházejí do němčiny a mluví je jiní herci a naopak. Možná jsem měl jen nějakou divnou pracovní verzi.
Moje hodnocení: 90 %
Určitě jsem neprohloupil ani v jednom případě, v jednom případě jsem se výborně bavil, v jednom jsem byl napnut a ve dvou jsem byl upřímně zděšen. Zděšen z toho, čeho jsme zahnáni v koutě schopni. Ale už i podle hodnocení je jasné, že nejlepším filmem je pro mě Habermannův mlýn. Snad se na něj díky tomuhle článku podívá alespoň jeden člověk.
Zpívat před 90 000 lidmi na jednom z největších stadionů v Evropě je kolikrát jednodušší než to pořádně rozbalit v klubu do slova a do písmene v tváří tvář stovkám. Nemáte za sebou nejmodernější techniku s pomocným týmem a před sebou bariéru bodyguardů. Nic se tady nedá zaonačit. Jste to jen vy a oni. Málokdo to napoprvé zvládne tak dobře, jako se to podle mne povedlo v sobotu U2 Poptarts.
Revivaly většinou dost přehlížím, výjimkou jsou akorát pravidelné návštěvy Ostravy The Australian Pink Floyd Show. A pak zajímavé akce jako Distant Bells (český Pink Floyd revival) v brněnském planetáriu. Ale jakožto velký fanda U2 jsem nemohl koncert vynechat i vzhledem k tomu, co se klukům před rokem povedlo právě v Berlíně. A rozhodně jsem nelitoval, jako naposledy v O2 aréně při českém provedení The Wall.
Hned od začátku jsem měl pocit, že do Prahy po 13 letech opravdu přijeli U2. Dokonalý zvuk a i Bono zvládl svůj úkol skvěle, až jsem si chvílemi myslel, že je skutečný a díky popíjení Guinnessu je z něj konečně velká, vlasatá rocková hvězda. Nejvíc ze všeho mi atmosféra v klubu připomínala můj oblíbený novoroční koncert Live At Point Depot z roku 90.
Konečně jsem tak naživo slyšel písničky, kterých jsem se během svých dvou návštěv Vídně a Katowic v rámci 360°Tour nedočkal. Klasické intro z PopMart s Pop Muzik, Mofo a I Will Follow. A jako lahůdku jsem si vychutnal dva songy z mého soukromého U2 Top Ten Gone a Lemon. Škoda jen, že jsem se nedočkal i Ultra Violet.
Jak už jsem řekl hudební provedení téměř perfektní. Je vidět, že kluci se čtyři roky opravdu pečlivě připravovali a mají nastudované U2 do nejmenších detailů. Bonoman byl se svými "moralistickými kecy" stejně na zabití jako ten skutečný a jen jsem čekal, kdy ho Hitman umlátí paličkami. Mr. Edge nehnul celý koncert brvou a soustředil se jen na svou kytaru, Hitman bubnoval jako o život a Poptarta musí všechny holky milovat už jen proto, že je. A nejvíc mě dostalo to, že si kluci dokonce připravili i Bonovu svíticí bundu na téměř závěrečný song Hold Me, Thrill Me...
Jedinou výtku mám snad jen k tomu, že ač jsem stál skoro půlku koncertu u zvukaře, přebíjely často instrumenty Bonomanův hlas tak, že jsem ho neslyšel. Ale jinak naprostá spokojenost. Užil jsem si parádní večer s U2 v perfektní atmosféře, takže se těším brzo na další koncert s dalšími songy, třeba u nás v Ostravě, co? :)
P.S. Hledám modrookou černovlásku v růžovém tričku, která stála kousek ode mě čelem k pódiu vlevo se dvěma kamarádkama. Já zarostlý blonďák v černé mikině. Budu rád, když se mi ozveš. Chtěl jsem tě pozvat na drink, ale hned po koncertě si někam zmizela:)
Nestává se mi moc často, abych šel na nějakou hudební akci bez přemýšlení a nakonec odcházel hodně naštvaný. V sobotu se mi to stalo poprvé v životě, když jsme se společně s bráchou vypravili do pražské O2 Arény na slavné rockové představení Pink Floyd The Wall v podání Filipa Benešovského a spol. (Můj příspěvek o Australanech v Ostravě zde.)
Nedá mi, abych nezačal tím, co koncertu předcházelo. Ve čtvrtek vyšel s autorem projektu Filipem Benešovským rozhovor o celé akci. Překvapilo mě na něm několik věcí. Především to, že se srovnával s The Australian Pink Floyd, což je nejlepší světový revival posvěcený samotnými členy Pink Floyd. Ono to možná nebylo ani tak srovnávání jako povyšování se. Po těchto slovech v novinách a masivní reklamní kampani jsem v sobotu čekal něco nezapomenutelného, zvlášť když se to bude odehrávat v největší hale v zemi a nejluxusnější v Evropě. Zvlášť, když jsem The Wall v podání Aussies viděl letos v únoru v Ostravě a byl jsem jim naprosto uchvácen i několik měsíců poté.
První, co mě udivilo, bylo to, že pořadatelé, ač bylo vyprodáno, neprodávali lístky na vrchní patro haly. Jejich chyba, myslím, že by prodali místa i tam. Ale o výdělek jim podle vlastních slov nešlo, chtěli spíš vyjádřit smysl a poslání představení, narozdíl od Aussies, kteří to berou jako práci.
Samotný začátek byl docela rozporuplný. Po úvodní When The Tigers Broke Free nastala několikaminutová pauza, zřejmě zaviněná technickými problémy. Koncert se poté rozběhl úvodním songem What a Wonderful World (v cover verzi), který samozřejmě v The Wall nemá co pohledávat, ačkoliv je to nádherná skladba. Na konci In the Flesh? se zaseklo letadlo, které mělo proletět arénou a explodovat a v tu chvíli jsem z toho všeho začal mít docela špatný pocit, který by Zdeněk Pohlreich charakterizoval větou: "To je ale průser!"
Zvukově to taky nebylo nic moc, alespoň na našich místech v 18. řadě na ploše uprostřed. Kvadrofonní zvuk využili muzikanti asi jen dvakrát a většinu času navzdory počtu nástrojům, které byly v mnoha případech zdvojené, až ztrojené se ven linul nerozeznatelný lomoz. Kvalita hudebního výkonu nebyla špatná, možná je to O2 Arénou, protože výtky k její akustice už jsem slyšel hodněkrát, ale teprve teď jsem tam byl na koncertě. Možná to bylo i docela slabou aparaturou. Podle mě velikost reproduktorů příliš neodpovídala velikosti prostoru.
Co se týče jednotlivých výkonů, tak ty byly docela dobré, až na neobvyklá aranžmá některých skladeb a zpěv Michala Malátného. Jeho podání Comfortably Numb, při kterém zapomněl text, bylo hrozné (slabé slovo) a písničku zachránil snad jen kytarista svým úžasným sólem. Právě tohle sólo spolu s dvěma menšími Radima Hladíka mi utkvěly jako jediné pozitivní vzpomínky na večer. A jedině Comfortably Numb mě přinutilo, abych po půlce rozladěný neodešel domů pustit si radši záznam The Wall od Floydů. Nelíbily se mi ani zbytečné proluky mezi skladbami. The Wall se má hrát jako celek a vzhledem k počtu muzikantů nemohl být problém v tom, aby někdo proluku, kdy si mění hudebníci kytary, podložil hudbou.
Jedním z lákadel měla být i audiovizuální show, která nemá obdoby. Diváci měli být svědci stavby zdi, tak jako u představení Pink Floyd, narozdíl od Aussies, který ji stavěli jen na promítačce, což Filip Benešovský použil, jako jeden z argumentů proč budou lepší (ne-li jako jediný). Zeď se sice stavěla, ale bedňáci nebyli příliš sehraní a největší překvapení přišlo po přestávce, kdy byla zeď opět rozebraná, takže ji pak na konci před soudem museli narychlo dostavovat. Celé to podtrhla situace, kdy zedníci přinesli dvojcihlu, která měla držet cihly nad okýnkem. Protože jedna strana nebyla dostavěná, tak ji prostě nechali stát (opravdu stát!) uprostřed (mimochodem, to byla asi jediná chvíle v celém koncertu, kdy nebyl F. B. vidět) a spokojeně šli pro další cihly. Celé stavění zdi na mě působilo dojmem ukrajinských dělníků, kteří se na lešení teprve domlouvají, jak ten barák vlastně postaví a kde bude obývák.
Ještě bych přidal jednu výtku – anglická výslovnost. Přišlo mi, že jediný, kdo to umí je ten vlasatý týpek, který hrál na akustiku. Jako hudba krásná všecko, ale jenom do chvíle než někdo otevřel hubu, to mi to hned zkazilo… Naštěstí v Comfortably Numb se při sólu nezpívá. Chápu, že to jsou Češi a je to pro ně druhý jazyk, ale pokud to chtějí dělat pořádně, tak by na tom měli máknout.
Nechci, aby tohle celé vyznělo tak, že The Wall od Filipa Benešovského je hrozná, strašná a měli by ji zakázat. Spíš mi vadí nafouknutá bublina okolo představení, které nakonec vůbec nesplnilo mé očekávání. Obdivuju nadšení a podmínky v jakých vznikalo, ale pokud chce někdo hrát v O2 aréně něco, co tu ještě nebylo, tak by měl mít nějakou úroveň. A ne si hrát na mistry světa, že nikdo nebude lepší, ani "nějaká australská kapela" (takhle nazval APF Benešovský na tiskovce před koncertem). Kdo z vás by dal za představení ochotníku 800? A přitom přesně tohle The Wall připomínalo. Závěrečná NEděkovačka věnovaná lidem, kteří nechtěli s hudebníky hrát (a podle mě dobře udělali), a narážky na TV Nova a Karla Gotta už byly jen posledním hřebíček do rakve, kam bych The Wall 2009 v O2 Aréně uložil a nechal spát, jako jeden z dalších nepovedených pokusů být počesku světový. Angličani by řekli: "Good enough". Ale pro mě je to na tohle přeci jen málo.
A drobný bonus – bylo to teprve jeho 6. vystoupení s The Wall (už nevím kde jsem to dočetl, snad někde ve vzkazech na jejich webu)
Situace typu „naběhl na centr z levé strany a z kraje velkého vápna vystřelil“ vidí ženské oko jako uřícené hráče zběsile se ženoucí sem a tam po obrovském hřišti. Pokutové území a ofsajd vnímá jako uřícené hráče motající se v neviditelných pseudodrahách z jiného vesmíru a úžasnou šanci na gól shrnuje jako uříceného hráče, který „si teda kopnul.“
Ženy nikdy nepřijmou omluvu: „Byl jsem na fotbale, tak jsem nemohl přijít na tvůj koncert,“ jinak než jako provokaci hodnou blíže neurčené doby partnerova nocování na gauči. O moc lépe nebudou reagovat ani na: „Uhni, nevidím na televizi.“ Samozřejmě, že se zrovna hraje veledůležitý zápas. On je totiž každý zápas veledůležitý, když jde o fotbal.
Mužské „půjdeme na večeři“ je často podmíněno širokoúhlou televizí a štamgastovým místem přímo proti ní. Žena si to vyloží jako totální zbytečnost své přítomnosti a má zkažený večer. Stejně tak funguje situace, kdy rozespalá partnerka ráno jde do koupelny a když se vrací, leží místo ní v posteli notebook a fanda sleduje výsledky posledního zápasu svého favorita. Veškerá chuť na ranní sex je tatam.
Otázkou zůstává, existuje-li pro průměrnou ženu šance přiblížit se alespoň na dohled tomu chlapskému šílenství, který některým inteligenčně slabším povahám vydělává miliony.
Prvním krokem na cestě k zakopání genderové válečné sekery v této oblasti je bezesporu tolerance. Žena by, jako emocionálně vyspělejší, měla pochopit nesmyslnost svých pokusů situaci změnit. Možná kvůli partnerce párkrát muž nepůjde na zápas, vypne notebook nebo televizi a bude se dívat na hvězdy, ale duševně bude jinde. Ženin krok k usmíření ve vztahu se tak vzápětí obrátí proti ní. Muž se začne periodicky rozčilovat, jak podpantoflovsky se chová, a přátelé se mu budou smát. On pak bude zesměšněný, rozmrzelý a současně otrávený. A otrávený partner, který z ženiny strany cítí neustálou křivdu, rovná se žádný partner.
Druhou a poslední položkou na fotbalovém manuálu pro ženy by měla být snaha projevit zájem. Můžete fotbal považovat za nejstupidnější hru na světě a veškeré fanatické příznivce za prvotřídní tupce, ale stejně neexistuje zaujatější a nadšenější pohled, než který vám muž věnuje při vysvětlování pojmu ofsajd za pomoci kuliček ze zmačkaných ubrousků v KFC. Při jeho falešném zpěvu slávistických písní neobracejte oči v sloup, místo toho se usmějte a nechejte ho dál rozbíjet okolní výlohy skřehotavými tóny. Možná potom na váš koncert stejně nikdy nepřijde, ale je to ostatně jenom chlap a ti od Matky přírody zrovna dvojitou porci empatie nepobrali.
Kdo ví, třeba vás po prvním, druhém fotbalovém zápase na tribuně to šílenství taky pohltí. A pokud ne, budete stejně nadšeně tleskat s pomyšlením, že váš oblažený a rozradostněný partner bude i zítra na Národní třídě hopsat metr před vámi v nejpodivnějších kreacích, bude si zpívat absolutně nesmyslné rýmovačky s vaším jménem nebo nechytlavé melodie Tří sester a sem tam se zašklebí po vzoru výstavního idiota. Všechno pak bude v pořádku.
Koneckonců, je to váš idiot a žádný fotbal už vám ho nevezme.
MARKÉTA PARÁČKOVÁ
Převzato z Fleše (číslo 14, ročník 16), dvoutýdeníku studentů žurnalistiky FSV UK v Praze
"Rok uplynul a je zase po pouti…“ – Slávek Janoušek
Nevím proč, ale možná jsem lehce úchylný a sadomasochistický, ale z určitého úhlu pohledu mám rád konce. Rád bilancuju a vzpomínám na to, co bylo a vlastně se už stejné nevrátí. Asi je to i tím, že nesnáším stereotyp a mám rád změny. A konce znamenají začátky a začátky změny.
Někdo počítá roky podle kalendáře, někdo podle začátku fotbalové ligy, někdo podle nové řady Vékávéček. Já dělím svůj život podle konce jednotlivých epoch. V mém životě jedna skončila a snad začíná nová a snad i lepší. Po třech letech výšky a po třech měsících skvělé praxe v televizi se konečně pomalu blížím ke svému vysněnému cíli. A to je okamžik, kdy přemýšlím nad tím, jestli to za to opravdu stálo, jestli to mělo všechno smysl.
Poslední rok byl tak nabitý událostmi a turbulencemi, že bych o něm mohl napsat řadu knížek srovnatelnou snad jen se spisy Lenina. Ale naštěstí pro svět mám rád stromy a nerad bych svět zahltil svými filozofickými úvahami, na které ještě ani zdaleka není připraven.
Zkrátka se potvrdilo, že osmička prostě není moje šťastné číslo, zatímco devítka jo. (Vždycky před každým tvrdím, že nejsem pověrčivý, ale nevěřte tomu. Jsem příšerně pověrčivý:) Takže můj poslední rok vypadal, jako burzovní indexy na Wall Street. Snad už to stoupání bude jen pokračovat, i kdyby třeba jen pozvolně. Protože, čím rychleji je člověk nahoře, tím rychleji padá dolů. A taky bych se nerad ocitl na vrcholu rychle, protože nahoru vás nesou na rukou, ale na špičce je člověk vždycky sám.
Přitom to bylo jen 365 dní, které jsem do té doby zažil už 21krát, ale stejně se za ten rok v mém životě všechno změnilo, tak jako nikdy. Život je ta nejtvrdší škola, kterou člověk může dostat. A loni mě každý den mě směroval úplně jinou cestou, než jsem do té doby šel a vlastně mě nakonec přesvědčil, že tahle cesta je nakonec i lepší, i když ne jednodušší. Taky jsem se hodně věcí naučil a pochopil. Skoro bych už chtěl říct, že jsem zmoudřel a dospěl, ale to si myslím každý rok a vždycky se přesvědčím o opaku. Spíš jsem jen konečně pochopil, co je důležité a co ne. A hlavně - kdo je důležitý a kdo ne.
Nevím ani, jestli je 22 nějaký zlom, ale mám pocit, že podobné pocity jako já má spousta mých vrstevníků. Že se věci prostě změnily. Že už nejsme ty děti, které rodiče poslali na vysokou školu, aby z nich měli právníky, doktory, učitele, že už jsme spadli po hlavě do tohohle prohnilého světa a musíme se v něm rychle zorientovat, jinak nás semele a skončíme na jeho okraji. Přesně o tom byl můj poslední rok. Snad se mi to aspoň trochu povedlo.
Tak doufám, že ten další rok, první na magisterském studiu a snad i první v nové práci, bude ještě lepší a že bude o hodně klidnější. A chtěl bych poděkovat všem, kteří mi v tom posledním pomohli, nebo prostě jen byli, bez nich bych to nezvládl a popřát jim, totéž:) Bez podpory a víry totiž člověk těžko tímhle vším projde, aby nakonec zjistil, že to bylo pro dobro věci. Proto věřte a běžte, protože VĚCI DÁVAJÍ SMYSL!
Přes čtyři měsíce jsem sem nenapsal ani řádku. Omlouvám se tak všem, kteří čekali na každou mou novou řádku. Povinnosti ve škole dostaly výjimečně přednost. Ale od těď už budu snad psát pravidelněji a možná to bude ještě zajímavější než kdysi:) Mám velké plány a možná se mi podaří i nějaké z nich i naplnit, a zkvalitnit tak obsah jednoho z milionů naprosto zbytečných internetových blogů a dostát ho do top 100 000:) A když ne, tak si toho stejně nikdo nevšimne:) So, stay tuned.
Tento fejeton jsem napsal v březnu 2005 jako školní cvičení na téma "Zapomínám". Dneska jsem ho po čtyřech letech objevil na svém počítači a rozhodl se, že o něj své milé čtenáře nemůžu připravit:)
„Já jsem na to úplně zapomněl!“
Jak často jen slyšíme tuto větu. A ještě častěji ji užíváme, ať už říkáme pravdu nebo zastíráme vlastní lenost. Zapomínat je zkrátka u nás, lidí, obvyklé a jak už někdo před notnou dobou prohlásil: „Jsme přeci lidi, ne roboti!“.
Jsou ovšem chvíle, které bychom neměli opomíjet. Například finále fotbalového mistrovství. Možná, že většina lidí se mnou souhlasit nebude a některé dámy mnou budou opovrhovat, ale já se pokusím svou pravdu bránit stejně tvrdošíjně jako Mistr Jan Hus a opřu se při tom nevyvratitelné důkazy.
Takže, toto je výpověď muže, jenž kvůli tomu, že totálně zazdil finále Ligy mistrů, přišel o všechno a skončil v Bohnicích.
„Ráno jsem jel výjimečně do práce autem, mimochodem svým výjimečně zachovalým červeným Wartburgem. Šel jsem totiž na kutě až v pozdních nočních hodinách a ráno jsem tak celkem očekávaně zaspal.
Zaparkoval jsem, prošel jsem vrátnicí a tu přišla první rána: „Čau Pepo, ten fotbal včera, to bylo něco, co?“.
Na chvíli jsem zaváhal, uvažoval, zda není vrátný v alkoholickém opojení, jak u něj bývá zvykem. Když v tu chvíli mi to došlo.
Včera byla středa. Ježíšmarjá, finále Ligy mistrů jak mi jen tohle mohlo uniknout!
Měl to být zápas století. Hvězdný arménský klub Dinamo Jerevan se střetl s tím outsiderem z Madridu. Jak oni se to jen jmenují. Jo, Real Madrid, ten královský klub, co dostal 4:0 od Blšanů ve skupině.
Nechtěl jsem dát najevo, že jsem to propásl a zmohl jsem se na stručnou odpověď: „Paráda!“ a prchal jsem se převléct a sfárat do dolu.
Jenže tím moje trable neskončili. V kleci se chlapi o ničem jiném nebavili a tak jsem jen chytře přikyvoval, jak to ten Beckham neuvěřitelně kazil a jak ten drzý mladík Dimitrij Zhigulin školil Zidana. A jak nakonec Arméni vedeni Mourinhem zvítězili jednoznačně 5:0. Ale tohle skrývání výpadku paměti jsem nemohl vyhrát a tak jsem nakonec musel s pravdou ven.
„Hoši, já ten mač neviděl. Stará včera nadávala, že už jsem s ní nikde dlouho nebyl, že pořád chodím jen s těma svýma ožralými kumpány do knajpy. A ona je chuděrka doma sama, takže mi to pak úplně vypadlo z hlavy a šel jsem s ní do té nové řecké restaurace.“
„Pepíku ty jsi vážně hlupý, to si nedokážeš doma zrobit pořádek. Starou jsi měl seřvat poslat samu za těmi svými kamarádkami a měl jsi přijít ke mně. Já jsem to takhle udělal a jak jsem si to pak užíval.“
A tak si mě dobírali v robotě celý den. To se pak nikdo nemůže divit, že jakmile jsem šel domů, zapomněl jsem na to, že jsem přijel vozem, a automaticky jsem nastoupil do autobusu. Pro jistotu jsem si sedl k jedné starší paní ze známkovny, jež na první pohled vypadala celkem neškodně, a rovněž jsem se chtěl ubránit debatám na téma včerejší fotbal.
Po chvilce jízdy se na mě pootočila a pravila: „To byl včera fotbal, co?“. V tu chvíli jsem pomyslel na perfektní 9mm pistoli značky Magnum, kterak mi mířila na spánek. Hrobařskou mluvou řečeno, byl to poslední hřebíček do mé rakve. Když jsem pak po traumatickém dni dorazil do svého milovaného bytu 2+1 s vědomím, že manželka je někde v tom svém drbárenském kroužku, čekal mě další šok.
„Kde mám kruci auto? Ještě ráno tu stálo. To je den!“. Okamžitě jsem volal 158. Dorazili do čtvrthodinky, sepsali jsme protokol a rozloučil jsem se s nimi s vědomím, že do statistik přibude další nevyřešený případ. Tak jsem šel za svým, toho času nezaměstnaným, kamarádem z učiliště, Frantou Milovským.
Je to svobodný mládenec, takže to u něj budu moci v klidu zapít a probrat. Jaké bylo však mé překvapení, když jsem vešel dovnitř, Franta stál v chodbě jen v trenkách, z čehož jsem usoudil, že má asi nějakou dámskou společnost. V té chvíli však mou pozornost upoutal kabát, který byl až nápadně podobný svrchníku mé ženy. A totéž jsem mohl pronést o botách.
„Franto, kdo je to?“
Na tyhle slova nezapomenu. Do předsíně totiž vběhla má žena v županu. A dál si pamatuji jen její slova: „Josefe, co tu děláš? Co je ti? Slyšíš? Co je s tebou?“ Trefil mě šlak.
Z toho jsem se léčil asi půl roku a teď se v psychiatrické léčebně z depresí. Od té doby se na fotbal nedívám a na kamarády jsem raději zapomněl. Jenže znáte to! Zapomenout můžete jen to, co zapomenout nechcete a věci, které si máte pamatovat, vám z hlavy vyletí rychleji než Concorde.“
Vidíte, co může způsobit jedno zapomenutí. Doufám, že si z toho všechny ženy vezmou ponaučení, a když zase bude v televizi nějaký sport, tak to svým choťům laskavě připomenou a nebudou je tahat do nějakých restaurací, protože v životě není nic důležitějšího než spokojený manžel. Jau! Promiň Zlatko, já to hned opravím. Není nic důležitějšího než spokojený manžel a manželka.
Hodiny na stěně hrály dál neúprosně své monotónní sólo přerušované údery do kláves. Zpoza domů se dralo do pokoje oknem polední slunce a z hrníčku s horkou kávou stoupal dým.
„Proč jen jsem to udělal? Proč včera? Měl jsem to ještě chvíli vydržet!“
Stejně jako každý týden utíkal přeplněnou nádražní halou k pokladnám. Jako vždy na poslední chvíli. Nebylo to od něj zrovna prozíravé, ale zatím mu to vždy vycházelo.
"Dobrý den…“
"Ne, lituji. Bohužel, vše je vyprodáno. Musíte si počkat dvě hodiny na další spoj."
Rakev zaklapla.
Byl to ten poslední hřebíček do jejího víka. Celý týden se mu vyhýbala, zapírala se a on místo toho, aby pracoval, seděl a civěl do zdi a přemýšlel nad tím, že by ji to měl už říct. Nebyl schopen žít, myslet, jíst. V hlavě měl jen její obrázek. Vlastně to byl ten jediný její obrázek, který měl, protože se ji za celou dobu styděl jen vyfotit, aby si nepomyslela, že po ní jede. Bláhový…
„Musím to dopsat. Zítra se to musí odevzdat, a jestli to nebudu mít, tak mě vyrazí. Ale jak bych po tom včerejšku mohl. Nejde to. Bez ní nemůžu dál. Byla ta jediná, ta pravá. Už nikdy žádná jiná nebude tak dokonalá. Bude to, jako když houslista zapomene své stradivárky a musí hrát na vypůjčených houslích.“
Sjížděli spolu po eskalátoru. Kostelní zvony zrovna odbíjely půlnoc, ale oni dva to slyšet nemohli. Film nebyl nic moc a vlastně celý večer nedopadl příliš slavně. Nedokázal se před ní uvolnit. Nedokázal nic. Poprvé za celý život narazil na protivníka, kterého nedokázal přelstít. Jako by ho někdo svázaného předhodil do arény. A on se nedokázal bít. Nervozita ho porazila. Snad příště. Jestli nějaké bude...
Další dvě hodiny pryč a nepřibyla ani řádka.
„Třeba až budu starší, moudřejší a ona taky, třeba to vyjde. Za pět let se potkáme a zjistíme, že je nám spolu fajn. Určitě to tak bude!“
"Přijdeš prosím?"
"..."
"Prostě přijď, prosím."
"..."
"...popovídat si a pak se půjdeme spolu dívat, tak jako vždycky."
"..."
"Dobře, půjdu ti naproti."
Vyšel z pokoje, ale nervozita ho znovu svazovala. Věděl, že i když ji dneska nemůže porazit, může ji ustát. Vyšel těch pár schodů. Klepot na dveře a pak prázdno.
"...nepůjde to, promiň…kamarádi?…“
„Co po mně k sakru vůbec chtějí?! Já jsem včera přišel o budoucnost a kvůli nim tady mám řešit nějakou blbou historii, která stejně nikoho nezajímá! Hálo, je tam vůbec někdo?! Já jsem včera přišel o skvělou holku, o svůj smysl života! Nemá cenu pokračovat dál! Slyšíte mě?!“
Ticho.
Tik, tak, tik, tak… Hodiny dál odbíjely své monotónní blues a on byl stejně ztracený, jako chvíli po tom osudovém rozhovoru a mnohokrát potom.
Zpěv ptáků a dopravní špička nasvědčovaly tomu, že je tu další den. Za zataženými závěsy spal v pokoji na své posteli. Na stole ležela hromádka popsaného papíru.
Dodělal to, ale nevěděl ani vlastně proč. Život už pro něj stejně ztratil včera smysl…
Epilog:
Slunce prozařovalo francouzskými okny do jejich obýváků. Seděl v křesle a jeho krásná žena mu podávala kávu. Seděli spolu a povídali si a z každého slova mezi nimi byla cítit láska. Konečně byl šťastný, že našel tu pravou a může s ní strávit zbytek života. Na dívku z koleje si už ani nevzpomněl.
