Vlak se šine skoro rovinatou krajinou východních Čech, šedé mraky si znovu ukradli oblohu jen pro sebe. Slunce se sice tu a tam na chvíli probije přes dobře sešikovanou vodní páru, ale slovy klasika - letošní léto je poněkud nešťastné... Za okny míjíme v hluku, který je schopná vyprodukovat jen nová regionova, Ostroměř, Butoves, Jičín a pak někdy za dlouho se zjeví Hrubá Skála.
Vracím se tak trochu do dětství. Do svých patnácti jsem v Českém ráji prožil čtvery letní prázdniny. To byla ještě tráva zelenější, vzduch čistší a léta slunečnější a teplejší, ačkoliv o globálním oteplování jsme tehdy neměli ani noční můry (A co teprv budu říkat až sem jednou vezmu své děti.)
V jedenácti není člověk schopen pochopit, proč se rodiče tak dojímají krásou zdejších skalních měst, které příroda modelovala tisíce let. Po dvou letech v zápřahu jim začínám rozumět - každá chvíle daleko od práce, povinností a civilizace stojí za to. I když se koupete ve studené vodě, mrznete ve staré chatě a obchod má otevřeno jen do poledního. S rozšiřujícím se signálem mobilních operátorů zůstává navíc romantika času minulých už jen hodně zašedlou neuvěřitelnou vzpomínkou prarodičů. To rozdílné vnímání ale není jen otázkou generací. Moji kamarádi stále vedou slastný a opojný studentský život a dovolená daleko od všeho v nich nadšení srovnatelné s mým vyvolá jen těžko. Jsem rád, že už to ocenit dokážu.
A ještě jednu hlubokou myšlenku ve mně vyvolává pohled na do nebe se tyčící skály. Vždycky jsem na ně s úctou vzhlížel, nikdy jsem ale nenašel odvahu na nějakou z nich vylézt nebo na to jen pomyslet. Přitom do skály vyrytá jména těch, kteří se jen dívali, už dávno zakryly iniciály těch, kteří přišli po nich. Jen ti nahoře zůstanou téměř nezapomenuti a uvidí teprve tu pravou krásu světa. Asi bych se měl už taky přestat na život kolem sebe jen dívat...:)
Žádné komentáře:
Okomentovat