Vlak se šine skoro rovinatou krajinou východních Čech, šedé mraky si znovu ukradli oblohu jen pro sebe. Slunce se sice tu a tam na chvíli probije přes dobře sešikovanou vodní páru, ale slovy klasika - letošní léto je poněkud nešťastné... Za okny míjíme v hluku, který je schopná vyprodukovat jen nová regionova, Ostroměř, Butoves, Jičín a pak někdy za dlouho se zjeví Hrubá Skála.
Vracím se tak trochu do dětství. Do svých patnácti jsem v Českém ráji prožil čtvery letní prázdniny. To byla ještě tráva zelenější, vzduch čistší a léta slunečnější a teplejší, ačkoliv o globálním oteplování jsme tehdy neměli ani noční můry (A co teprv budu říkat až sem jednou vezmu své děti.)
V jedenácti není člověk schopen pochopit, proč se rodiče tak dojímají krásou zdejších skalních měst, které příroda modelovala tisíce let. Po dvou letech v zápřahu jim začínám rozumět - každá chvíle daleko od práce, povinností a civilizace stojí za to. I když se koupete ve studené vodě, mrznete ve staré chatě a obchod má otevřeno jen do poledního. S rozšiřujícím se signálem mobilních operátorů zůstává navíc romantika času minulých už jen hodně zašedlou neuvěřitelnou vzpomínkou prarodičů. To rozdílné vnímání ale není jen otázkou generací. Moji kamarádi stále vedou slastný a opojný studentský život a dovolená daleko od všeho v nich nadšení srovnatelné s mým vyvolá jen těžko. Jsem rád, že už to ocenit dokážu.
A ještě jednu hlubokou myšlenku ve mně vyvolává pohled na do nebe se tyčící skály. Vždycky jsem na ně s úctou vzhlížel, nikdy jsem ale nenašel odvahu na nějakou z nich vylézt nebo na to jen pomyslet. Přitom do skály vyrytá jména těch, kteří se jen dívali, už dávno zakryly iniciály těch, kteří přišli po nich. Jen ti nahoře zůstanou téměř nezapomenuti a uvidí teprve tu pravou krásu světa. Asi bych se měl už taky přestat na život kolem sebe jen dívat...:)
Převzato z jiného blogu, z kterého autor článek zbabělé pod tlakem feministického hnutí stáhl. Nicméně je to natolik zásadní a důležité, že jsem si dovolil to dát tady, dokud mě taky nedostanou!
No a nějaký ten čas po blogu jsem o rok starší i já sám. Číslo vypadá stále hrozivěji, ale ještě ne nijak hrozně, jako třeba 30 (já vím, provokuju ;) ). Každopádně už se čím dál tím více vzdaluji bezstarostnému teen, vzpomínky na gympl jsou stále mlhavější a ty na základku připomínají spíš záblesky paměti z doby, kdy mi byly 4 roky, než 10 let vzdálenou historii.
To, že utekl rok, si uvědomuji většinou spíše při Novém roce. Bilancuji a říkám si, co jsem stihl a co jsem stihnout chtěl. A co s tím udělám do budoucna. Když mám narozeniny, je to pocit trochu jiný. V tom lednu vidím spíše plány do budoucna a život před sebou, no v srpnu to na mě působí malinko jinak a říkám si, co všechno už mi uteklo a nevrátí se.
Nebýt prima zkouškového, návštěvy kamarádky z Prahy v Brně, nových kontaktů a pracovních příležitostí, návštěv prarodičů, perfektního tábora s ******, více jak 600 kilometrů ujetých na kolech skrz celou
republiku, významných změn v mém podnikání, jež odtajním až za nějakýten týden, nebýt rozlučky s ****, vína na hodech v Komíně, běhu a skoropůlmaratornu, Komety, last minute výletu do Hradce Králové, neskutečně zábavného posezení s kamarády u BANGu, perfektního výletu na Pálavu, časomíry na HM BikeTour, demonstrace za lepší přístup města ke sportu, výjezdu do Znojma, nebýt rodiny, nebýt WebExpo 2008, Evy, Vaška, koncertu nesmrtelných Queen, nebýt toho, že mě čeká půl roku ve Finsku... A samozřejmě při tom všem - nebýt všech mých perfektních kamarádů, známých, spolubydlících...
Nebýt toho všeho, možná by mě i trápilo, že nemám holku. Ale asi ani netrápí. Práce, škola, půl roku ve Finsku, prázdniny kdovíkde (Norsko? Maďarsko? Tábor? Cyklovýprava?), zima třeba ještě úplně jinde (Argentina?)... Tak si říkám... Kde já bych na ni vzal čas?
Ale tak... Víme, jak to s těma holkama je. S časem nikdy problém není. Ani člověk neví jak, ale na ni si čas prostě udělá. A to ostatní? Na tábor jede, ale musí se vyvléci ze spárů domova či přítelkyně, na kola odjede, ale noci stráví psaním povinných esemesek, na víno si zajde, ale dává pozor, aby mu drahá polovička nenadala, vydělané peníze najednou dělí dvěma a lístky na koncerty naopak dvěma násobí. Že existuje běh nebo kolo mu musí připomínat kamarádi a stejně oboje zůstane v oblasti "jasně, jednou...". Na BANG není čas, drahá polovička plánuje něco jiného, ona ta hra ji přece jenom už omrzela a tak asi ani příště... Když napíše kamarád něco před půlnocí, ať se staví na 2 hoďky do klubu na jungle, nebo kamarádka, ať jede za 7 hodin jen tak do Hradce, raději ani neodpoví, protože by mohl vzbudit ten svůj poklad, který chrní vedle něj. Pokud slečna neholduje hokeji, začne ho sledovat akorát tak z televize a jestli náhodou zajde na stadion, usadí se pohodlně na sedačku. Někdy třeba i zatleská, aby teda ti jeho borci vyhráli. Ale potom rychle domů, ne aby se šlo na pivo, to by zase slyšel, v kolik že se vrátil... Kamarádi, známí a spolubydlící jej začnou škrtat z pozvánek na párty, protože vědí, že má stejně jiný program. Do jeho slovníku se dostává "asi nepůjdem", "nám se nechce", "budeme unavení", "jedeme jinam", "společný večer".
Nenavážím se do nikoho konkrétního. Navážím se do všech ;) . Sbírám postřehy, srovnávám. Jistě, mít slečnu je super, to nepopírám. Láska je něco, co je určitě nenahraditelné, jedinečné a dost věcí stojí za ni obětovat, ale stejně mi někdy přijde, že ty obětiny... Jednoduše - zastávám názor, že všechno má svá pro a proti. Já si mohu jít a jet kam chci, kdy chci, s kým chci. Piva a vína mohu teoreticky vypít co mi játra dovolí, na výlety mohu jezdit klidně každý den, pokud budu mít aspoň pár stovek na účtě. Nic mě neváže a když zítra někomu kývnu na to, že se přestěhuju na 3 roky do Mongolska, nebudu mít téměř žádné výčitky svědomí.
Jsem svobodný. Volný. To znamená, že nikoho nemám. Nemám se o koho opřít, koho opravdu milovat, nemám koho pohladit. Ale také to znamená, že se nemusím na nikoho ohlížet a mohu si dělat opravdu co chci, mohu zažít co chci. Být volný neznamená sedět v parku, pozorovat šťastné páry a pak si za keřem v depresi řezat žíly. Být volný znamená užít si svět. Dokud to jde ;) .
Dlouho jsem nebyl v kině a už vůbec jsem dlouho nešel na český film. Napravil jsem to v posledních dnech, kdy jsem viděl Občanský průkaz, Pouta,Nevinnost a Habermannův mlýn - čtyři současné filmy a až na Nevinnost se všechny týkají naši ne zas tak dávné minulosti.
Občanský průkaz
Film, který se volně drží stejnojmenné povídkové knížky Petra Šabacha Občanský průkaz, je příběhem čtyř dospívajících kamarádů z doby těžké normalizace v sedmdesátých let. Jedná se o tradiční českou sladkobolnou komedii pod kterou je scenáristicky podepsán Petr Jarchovský a režíroval je Ondřej Trojan. Podle mě je to nejlepší komedie odehrávající se v tomhle období od Pelíšku a možná je trošku v mých očích překonává. Ale je to možná jenom tím, že co je nové, to je hezké. Film ukazuje hrůzu celého prohnilého komunistického systému a jeho dopad na patnáctileté kluky (generace mých rodičů), kteří se chystají na střední školu. Režimu, který jim ukradl v podstatě všechny možnosti, kterých už ani nevnímáme, a největším odvazem byly v té době čundry, kdy jste byli rádi, že jste nedostali pendrekem od spolužáků. A i přesto všechno jsem těm klukům záviděl, že i když v podstatě nemohli nic, dokázali si život v té době užít. Zatímco dneska už máme ty Facebooky, Twittery a není moc proti komu revoltovat a za něco si bít. Taky proč, že?
Moje hodnocení: 80 % za to jak mě film vtáhnul do sebe, že jsem měl chvilku až vyskočit z křesla a natáhnout ne jednu těm esenbákům, aparátčíkům a podobným kreatůrám :)
Pouta
O poutech se v poslední době napsalo hodně hlavně kvůli tomu, že film vyhrál Cenu české filmové kritiky za film roku. Takže jsem neváhal a musel vidět, co že to naši kritici vybrali. Film to není špatný, ale má podle mě jednu vadu - strašně dlouhou stopáž. Dvě a půl hodiny natáhlo příběh natolik, že jsem několik pasáží doslova přetrpěl, aby se děj zase rozjel. Největším kladem je rozhodně výkon hlavního představitele Ondřeje Malého, který si zahrál psychopatického estébáka Antonína. Ten prochází životní krizí, do které jej vtlačil tehdejší zvrácený režim normalizace a hlavně jeho práce. Mlátit a otravovat životy disidentů už ho nebaví a smysl vidí jen v dívce Kláře, kterou sleduje.
Jestli stojí kvůli něčemu ten film vidět, tak je to určitě atmosféra a bezútěšnost normalizace, která na vás musí dolehnout. Autoři se opravdu snažili a kamera, zvuk, všechno působí šedivě, tísnivě a bezvýchodně, tak jako život v normalizaci. A film bych rozhodně doporučil promítat ve školách, protože vydá za několik vyučovacích hodin vysvětlování, co to vlastně byla StB, normalizace a podobně.
Moje hodnocení: 75 % za to jak byl dlouhý a bez Ondřeje Malého by byl sotva poloviční.
Nevinnost
Nejnovější film dua Jarchovský-Hřebejk zaujme nečekaným žánrem - je to detektivka ze současnosti zapletená do mezilidských vztahů. Na jedné straně ukazuje, jak jednoduše může člověk ztratit všechno, být zatracen společností, aniž by něco udělal a na druhé ukazuje, že žádné skutečné neviňátko už ani neexistuje a boží mlýny melou. Trochu moralistické, ale filmové provedené mě nadchlo. Hlavně první část příběhu, kdy člověku běží až mráz po zádech, co kdyby se to stalo mě. Nejvíc mě dostal, ale herecký výkon Hynka Čermáka v roli vyšetřujícího policisty. Hodně lidí vytýká filmu slabší druhou polovinu, která je jakoby napíchnuta na první. Mně to nijak ani nevadilo, spíš jsem byl pohlcen tím nečekaným dějovým zvratem. Možná jen ten úplný konec odehrávající se ve scénách beze slov mohl být lepší. Ale jinak příjemné překvapení.
Moje hodnocení: 70 %
Habermannův Mlýn
A to nejlepší nakonec. Film, který se věnuje tématu, které asi nikdy nebude v téhle zemi populární a o kterém se raději v učebnicích dějepisu mlčí - divokých odsunech a msty na českých Němcích po skončení války. Jestli by se něco mělo promítat v hodinách dějepisu tak určitě tohle! Ačkoliv film ze skutečných událostí jenom volně vychází, to, že jsme se jako národ zachovali po konci války stejně zrůdně a možná ještě hůř než Němci za okupace, je nezpochybnitelné. Nejvíc mě asi dostala věta majitele lázní v podání Jana Hrušinského, který s Němci na jedné straně kolaburuje a na druhé straně proti nim vede odboj: "Okupanti přicházejí a odcházejí, jen my Češi zůstáváme." To docela dobře vystihuje celkovou podstatu a myšlení českého národa, hlavně se do ničeho moc nezaplést a vrhnout se hrdinně do boje až už je konec.
K filmu bych už není ani moc, co dodávat, protože je třeba jej vidět. Škoda je asi akorát to, že ani po 65 letech nejsme schopni sebereflexe a peníze na film se nakonec sehnali až v Německu. Jediné co mě štvalo byl ten hrůzný dabing, kdy čeští herci přecházejí do němčiny a mluví je jiní herci a naopak. Možná jsem měl jen nějakou divnou pracovní verzi.
Moje hodnocení: 90 %
Určitě jsem neprohloupil ani v jednom případě, v jednom případě jsem se výborně bavil, v jednom jsem byl napnut a ve dvou jsem byl upřímně zděšen. Zděšen z toho, čeho jsme zahnáni v koutě schopni. Ale už i podle hodnocení je jasné, že nejlepším filmem je pro mě Habermannův mlýn. Snad se na něj díky tomuhle článku podívá alespoň jeden člověk.
Zpívat před 90 000 lidmi na jednom z největších stadionů v Evropě je kolikrát jednodušší než to pořádně rozbalit v klubu do slova a do písmene v tváří tvář stovkám. Nemáte za sebou nejmodernější techniku s pomocným týmem a před sebou bariéru bodyguardů. Nic se tady nedá zaonačit. Jste to jen vy a oni. Málokdo to napoprvé zvládne tak dobře, jako se to podle mne povedlo v sobotu U2 Poptarts.
Revivaly většinou dost přehlížím, výjimkou jsou akorát pravidelné návštěvy Ostravy The Australian Pink Floyd Show. A pak zajímavé akce jako Distant Bells (český Pink Floyd revival) v brněnském planetáriu. Ale jakožto velký fanda U2 jsem nemohl koncert vynechat i vzhledem k tomu, co se klukům před rokem povedlo právě v Berlíně. A rozhodně jsem nelitoval, jako naposledy v O2 aréně při českém provedení The Wall.
Hned od začátku jsem měl pocit, že do Prahy po 13 letech opravdu přijeli U2. Dokonalý zvuk a i Bono zvládl svůj úkol skvěle, až jsem si chvílemi myslel, že je skutečný a díky popíjení Guinnessu je z něj konečně velká, vlasatá rocková hvězda. Nejvíc ze všeho mi atmosféra v klubu připomínala můj oblíbený novoroční koncert Live At Point Depot z roku 90.
Konečně jsem tak naživo slyšel písničky, kterých jsem se během svých dvou návštěv Vídně a Katowic v rámci 360°Tour nedočkal. Klasické intro z PopMart s Pop Muzik, Mofo a I Will Follow. A jako lahůdku jsem si vychutnal dva songy z mého soukromého U2 Top Ten Gone a Lemon. Škoda jen, že jsem se nedočkal i Ultra Violet.
Jak už jsem řekl hudební provedení téměř perfektní. Je vidět, že kluci se čtyři roky opravdu pečlivě připravovali a mají nastudované U2 do nejmenších detailů. Bonoman byl se svými "moralistickými kecy" stejně na zabití jako ten skutečný a jen jsem čekal, kdy ho Hitman umlátí paličkami. Mr. Edge nehnul celý koncert brvou a soustředil se jen na svou kytaru, Hitman bubnoval jako o život a Poptarta musí všechny holky milovat už jen proto, že je. A nejvíc mě dostalo to, že si kluci dokonce připravili i Bonovu svíticí bundu na téměř závěrečný song Hold Me, Thrill Me...
Jedinou výtku mám snad jen k tomu, že ač jsem stál skoro půlku koncertu u zvukaře, přebíjely často instrumenty Bonomanův hlas tak, že jsem ho neslyšel. Ale jinak naprostá spokojenost. Užil jsem si parádní večer s U2 v perfektní atmosféře, takže se těším brzo na další koncert s dalšími songy, třeba u nás v Ostravě, co? :)
P.S. Hledám modrookou černovlásku v růžovém tričku, která stála kousek ode mě čelem k pódiu vlevo se dvěma kamarádkama. Já zarostlý blonďák v černé mikině. Budu rád, když se mi ozveš. Chtěl jsem tě pozvat na drink, ale hned po koncertě si někam zmizela:)
