Čtvrteční knihovna: Dva proti říši - Jiří Šulc

27.4.1942, tedy na den přesně před 74 lety, českoslovenští parašutisté v čele s Gabčíkem a Kubešem změnili osud Československa. Úspěšným atentátem na "Řezníka z Prahy" Reinharda Heydricha dost možná zvrátili osud země po válce. A ukázali, že nejsme jen pasivním divákem ve válce velmocí.

O 65 let později o tom napsal knížku Jiří Šulc. Získala Magnesii Literu. A musím říct, že oprávněně. Strhující příběh Vás pohltí od začátku do konce. Začíná v Anglii, kam oba utečou, aby bojovali ze zahraničí za svou vlast, sleduje celé přípravy atentátu v Praze, jeho samotný průběh a tragický konec všech, kteří se na něm podíleli. Je to dlouhá filmová jízda, při které si zamilujete hlavní hrdiny a i když víte, jak tragicky to celé skončí, do poslední chvíle věříte, že se něco stane. 

Nestane se nic. Atentát na Heydricha rozpoutal krutá jatka, které pocítily i Lidice a Ležáky. Za život zastupujícího říšského protektora muselo tím svým zaplatit asi 5000 lidí. Zbytečné to ale nebylo, podle historiků tak velmoci viděli, že jsou Češi a Slováci, kteří chtějí bojovat za svůj stát a není jim jedno, že nás Němci okupují. A i díky tomu se hranice Československa po válce vrátily do předválečné podoby.

Gabčík a Kubeš jsou hrdinové. Škoda jen, že třeba my jsme se o nich v dějepise učili jen okrajově. Neumíme své hrdiny docenit. Až na Jardu Jágra. Jenomže ten nám svobodu vybojovat nepomohl. Ani tou "osmašedesátkou" na zádech. Přitom tento příběh by měl znát každý. Pak by asi nemohla naše společnost vypadat, jak vypadá. Takže pokud máte pocit, že o Operaci Anthropoid, která nemá v dějinách obdoby, nic nevíte, rozhodně si knížku přečtěte. A vezměte si na to pár dní volna.

Škoda, že nevznikl podle knížky konečně film, který by nebyl nijak ideologicky podbarvený. Podobný natočili nakonec Američani loni a premiéru má 1. července v Karlových Varech. No, i když nakonec je to takové české...

Úterní playlist: Synové mistra Mumforda

Chlapíci ze západního Londýn vyrazili do Prahy. A tentokrát rovnou do O2 arény. A byl to nářez. Koncert, který Vám hraje v hlavě ještě minimálně týden. Synové mistra Mumforda možná nejsou světové celebrity, ale o to líp jim to hraje.

Neumím texty. Neznám jména členů kapely. Ještě dlouho po koncertě si myslím, že jsou odněkud ze středozápadu USA. Můžu si takový koncert užít? Můžu. Něco takového jsem udělal poprvé. Ale ne, že bych je neposlouchal. Mumford and Sons mám ve svém playlistu už přes dva roky. A to hlavně díky jejich rádiovce I Will Wait. Povrchní, že? Ale někdy se jinak k dobré hudbě nedostanete. A když sám sebe předběhnu - nakonec jsem pověstnou husí kůži měl u jiných skladeb.

Když se mě někdo zeptal, co hrají za žánr, odpovídal jsem zpočátku country. Protože jsem tam slyšel banja. Všichni se ošívali. A já si uvědomil, že můj amatérský odhad a cítění, lidi spíš odradí, takže jsem začal poučeně odpovídat folkrock. A když vezmu jejich poslední album Wilder Mind je to už spíš rock a mainstream. Ale dobře se to poslouchá.

Mumford osobně.

Myslím, že se o koncertech a hudbě obecně moc recenze psát nedají. Musí se to zažít. Pro mě byly větším zážitkem než páteční koncert asi už jen dva koncerty z předposledního turné U2 a koncert Coldplay v Edenu. Ale Mumfordům by víc slušel koncert někde venku než v O2 aréně. Třeba na Coloursech. Bylo by to magické. Respektive magičtější. Pro ty, kteří neměli tu možnost přidávám aspoň playlist na Spotify s pražským setlistem. Poslouchejte, užívejte a poznávejte!

A pro ostatní, kteří Spotify alespoň malá ochutnávka na YouTube.

Karavana jede dál

Je deset let krátká doba, dlouhá doba, jaká je to vlastně doba? U nás v Česku, kde se rychle zapomíná, asi až moc dlouhá. Viz následující odposlechy, které ukazují, že to byl všechno tak trochu donkichotsky boj. Obsahuje výrazy, které by vaše děti neměly slyšet.

Hlas 1: Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?

Hlas 2: Jasný. Hele, tak jsem zpátky v kanclu a ty vole fax je furt na stejným místě i ta fotka se Zdeňkem z Glasgow. Ty krááávo, nikdy nezapomenu jak se ti Skoti sápali na sudího.

Hlas 1: Ty vole, tam to bylo dobrý, ty jo. Takže se zabydluješ?

Hlas 2: Jo, návrat na místo činu, abych tak řekl, ty vole. A Ivo je prej už taky zpátky. To bylo chytrý, žes mu dal pod palec celou ligu. Tenkrát s Jardou to pěkně vodsrali za nás za všechny.

Hlas 1: Ty jo, úplně jsem se klepal, ale pak tam přišel Pavel a ten to s policajty utřepal. Takže dobrý.

Hlas 2: Takže stará parta je zpátky. Musíme uspořádat nějakej večírek nahoře na větrný hůrce, možná přijdou i Slávisti, budou to mít kousek.

Hlas 1: Ty vole, to mi ani nepřipomínej. Jsem viděl ten Liberec a říkal jsem si komu vo co zase jde. Hanáci vole. Naštěstí to tam Romča s Dášou pořešili a uhlídali si tam Mirka, aby nevyváděl. Je to ještě mladej kluk, tak ho ta atmosféra lehce strhla. Ale Aldovi jsem to slíbil, že je tam udržíme. A když tak bychom to pořešili přes ty stadiony ve Znojmě a u Klokanů. Nemůžu je ani cejtit... I když Křéťa skřípal, prskal, že je král Prahy, ale ať jde do prdele. Ta jeho taška, ještě teď se z ní budím hrůzou. Ale co čekal, když nechtěl sypat.

Hlas 2: No ty krávo, to mi ho teda vyndej, přesně. My tady budujeme systém a von si pak přijde mladej cucák s brýličkami a myslí si, že ten fotbal se udělá sám.

Hlas 1: Ale kluk už to pochopil. Udělali jsem s Packou dohodu,  že letos voni, příští rok zas druhá parta. A třetí rok já hele!

Hlas 2: No Karl ti to tam pouští hele, to se to hraje jinak.

Hlas 1: No a město mi jde na ruku. Dostavíme tribunu za brankou a příští rok je tu Platini na Čempjnz líg, to uvidí co se dá postavit za unijní dotace. Kam se hrabou ty jejich francouzský krávy. No a hele Ivánku, ty vole, ty se k nám taky za rok vrátíš, co? Hele už se mi po těch tvých pentlích v nastavení stýskalo. Sázkaři jsou ty vole úplně v klidu, co tě zařízli.

Hlas 2: To už je pořešený. Hele, mluvil jsem s Romčou a Dášou, uděláme nějaký soustředení a náhodou tam jakože budu s rodinou taky a to je pořešený. Liga na Žižkově bude!

Hlas 1: Tak dobrý. Končím, volá mi ten čurák Vrba. Prej se mu kluci zatoulali v nějakým olomouckým bordelu. To je taky průser ty jo, bych ty mrdky mediální střílel. Přitom vo co komu jde, když měli kluci volnou zábavu, tak se na srazy všichni těšili a bála se nás celá Evropa a teď? Se bojím, že nás ti Rakušáci sfouknou jak svíčku... Ale my se zvednem, ty vole! A v tý Paříži budem!

Hlas 2: To víš, že jo. Hele tak je tam srovnej kluky a příští úterý na Strahově. Dovezu ti tam nějaký registračky a jablka jako zálohu!

Hlas 1: Ty vole! Chacha. Tak jo, zdar dělníku!

Hlas 2: Tos řekl, dobře, ty vole! Tak Petrův zdar!

P.S. Veškerá podobnost se skutečností je čistě náhodná.

Čekání na mrtvého?

Bazaly rozsvícené jak vánoční stromeček - první věc, která upoutala moji pozornost po návratu z Londýna, když jsme přelétávali nad večerní Ostravou. Těšil jsem se, až si na internetu přečtu, jak jsme to s tou Spartou zvládli. Asi je všem jasné, že o fotbale jsem si toho moc nepřečetl. Zato o rváčích z obou stran, kteří si přišli vybít svou frustraci na stadion mezi 14 000 snad fanoušků fotbalu, slyším ještě dneska večer.

Píše se rok 2014 a český fotbal pořád připomíná spíš kolotočářskou zábavu pro ty nejnižší sociální vrstvy, které si na tribunách řeší své mindráky. Ochozy v některých případech pamatují ještě federální ligu, kde se před nimi prohánějí podle mediálních výstupů nepříliš inteligentní o to více nagelovaní mladí frajírci, jímž plat posílají šíbři s podivnou minulostí a ještě záhadnější současností. A to vše pod dozorem Velkého Čápa. Takový je mediální obraz českého fotbalu.

Právě Miroslav Pelta se teď rozhodl, že je třeba chuligány ze stadionu vytlačit a pomoci má stát. Kluby na to prý nestačí. Ty kluby, které svým fanouškům tolerují hanlivé transparenty, kluby, kterým trvá víc než 24 hodin než na internetu odsoudí řádění svých samozvaných příznivců a to ještě prohlášení naformulují tak, aby náhodou nikoho neurazily. Ty kluby, které se jako v případě Pavla Horvátha raději hráče zbaví, než aby riskovaly nelibost právě stáda radikálů. Ty kluby, za které hrají hráči, kteří obviní policii za příliš agresivní zásah, protože tam byly i děti a kteří po zápase jdou kotli poděkovat za podporu. Bez ohledu kolik škod spáchali.

Jenomže problém je právě v těch klubech a fotbalovém hnutí obecně. Jak kdysi slavně prohlásil Aleš Hušák, když otvíral Sazka arénu, do obýváku si taky na návštěvu nepozvete někoho, s kým se nesnesete a myslel tehdejšího premiéra Vladimíra Špidlu. Fotbalové kluby nejsou schopny zamezit tomu, aby se na stadion dostala pyrotechnika, tvrdý alkohol, cokoliv, co tam nepatří. Na Bazalech to před desíti lety došlo tak daleko, že když ČMFS zakázal místa ke stání po anglickém vzoru, Baníkovci v kotli sedačky ukopali a od té doby stojí. Jestli jich tam není víc, než je povoleno, podle mě ani pořadatelé nezjišťují a stejné je to v kotli hostů. Porušování pravidel se toleruje. Bazaly dostávají jednu výjimku za druhou, není problém proběhnout bez zastavení stadionem od kotle domácích k bariéře oddělující prostor před kotlem hostů, a tak bylo otázkou času jen, kdy se zase něco stane. Naštěstí to něco ještě nikoho nestálo život. I když možná naneštěstí. Za týden se totiž zapomene a liga se zvěří pojede dál.

Stejně jako loni, když jsem jako reportér ČT pro jistotu sledoval dění mezi kotly Sparty a Baníku během a po zápase. Po něm se totiž nahrnuli příznivci Baníku v kuklách na místo, odkud je to vzdušnou čárou jen asi pět metrů ke kotli Sparťanů a oba tábory po sobě začali házet všechno, co našli , včetně kamenů a dřevěných desek. A přidávali se k nim i obyčejní fanoušci, kteří se nechali strhnout davem. A podobný případ jsem zažil jako divák v Karviné na zápase druhé ligy proti Bohemians 1905. Děti, které jejich otcové vzali na fotbal, začaly házet trávu a kameny do kotle Bohemáků. Ti se samozřejmě nedali a palbu opětovali. Otcové místo, aby si své neposlušné děcka stáhli a zpráskali, se k nim přidali. Všechno uklidnila až policie. Není to tak jen o těch "vypatlaných" holých lebkách ani o Polácích. Ale o lidech a agresivitě a touze po vzrušení obecně.

Řešení je přitom jednoduché - zavřít Baníku stadion do konce sezóny a obrovská pokuta. Klub nedokázal zajistit pořádek v hledišti, ať platí. Výtržníkům tvrdé tresty plus doživotní zákaz vstupu na stadion. Ať jsou jejich fotky klidně vylepené na zdi u vchodů. Řeči o ochraně osobních údajů a ostrakizace jednotlivců za jedno provinění si, prosím, nechte na diskusi přednášek helsinského výboru. Zákaz prodeje alkoholu na stadionech. Kdo to poruší a prodá, dostane pokutu, kdo ho koupí, nedostane se na fotbal. A stejně tak s pyrotechnikou. Pravidla jsou od toho, aby platila. A výzva český fotbal pro fanoušky? Radši budu sedět v klidu na tribuně, bez možností mít v ruce pivo, ale budu fandit a sledovat fotbal, tak jako v Anglii, než abych se otáčel, jestli kolem mě neletí sedačka. A na ohňostroj si můžu zajít na Nový rok. Otázka je, jestli to ale český fotbal chce a jestli má silu to udělat. Podle dnešních vyjádření ministra a šéfa FAČR ano. Pokud to nezvládne, budeme si asi muset počkat na české Hillsborough...

Bíločervený dvorek

Hrajete si na tom dvorku dennodenně, ale nikdy vás nenapadne zjistit, co je za jednou z jeho zdí. Když začnete chápat význam slov a vět, říkají, že je to tam cizí a nikdo vám tam nerozumí. Zvědavost je sice neukojitelná, ale když nemáte prostředky, jak se přes ní přehoupnout, a na vaší straně je spousta vyžití, chuť zakázaného ovoce nechybí. Jenomže člověk dospěje a zjistí, že vlastně všechno na tom svém dvorku už zná. Až na tu jednu stranu a dojde mu, že jeho kořeny jsou za onou zdí. A pátrá.

Dálnice je dlouhý kus betonu, asfaltu, oceli a kdovíčeho ještě, která propojuje bod A s bodem B. Je v ní pot a dřina dělníků, kteří do ni ve vedrech i v zimě otiskli kus svého umu i neumu. Je v ní spousta peněz těch, kteří po ní možná ani jednou nepojedou. Jedna taková spojila loni konečně východní část republiky se Západem. "Cesta na Berlín volná!" mohly křičet titulky v novinách. Sice chyběl a stále chybí most hned za hranicí, ale cesta do polských Katowic se výrazně zkrátila. Pak se už stačí rozhodnout, jestli chcete jet na Berlín nebo do Krakowa. 

Loni týden před Vánoci jsem zvolil druhou variantu. O městě polských králů jsem toho moc nevěděl. V ruce jsem měl jen stažený průvodce Lonely Planet a vyrazil směrem do Starého města. Popisovat dopodrobna, co kde je, asi nemá smysl. Rynek Główny uchvátí svou starobylostí, vznešeností a přitom životem a energií. A nebylo to jen tím, že probíhaly zrovna vánoční trhy, jak jsem si ověřil při své druhé návštěvě před několika týdny v neděli večer. A hlavně - žádné neonové poutače, obchody s nepůvodními suvenýry, ale spousta obchůdků řemeslníků, umělců a kaváren. Žádná zbytečná komerce, žádná podbízivost.

Rynek Główny v Krakowě

Nezbývá než se ulicemi vydat k Wawelu - hradu polských králů. Cestou minete několik kostelů, které jsou pořád plné - ne turistů ale samozřejmě věřících - mladých, starých, s domovem, bez domova. A pak už se před vámi zjeví majestátní hrad. Není tak velký jako ten Pražský, ani tak krásný. Je polský. Je hrdý! Stačí si projít katedrálou s hrobkami králů či vojevůdci. Nad nimi visí obrazy s výjevy z polských dějin, kde tihle stateční muži sváděli většinou nerovné souboje, prohrávali a umírali. Ale i na to dokážou být Poláci hrdí. Země, která se musela smířit s tím, že byla vždycky mlýnským kamenem mezi Německem a Ruskem a snášela s tím spojená příkoří. Ale po staletí se vždycky snažila se svým osudem bojovat a je odhodlána bít se až do úplného konce. A třeba i prohrát, ale se vztyčenou hlavou. Je to tady cítit ze všech stran.

Wawel

Polsko je země, která své hrdiny a historii nezavrhuje. Sice to asi není ideální místo k životu. Je tady Radio Maryja, občas přehnaný katolický fanatismus a spousta dalších problémů. Vlajku bych si tady na své zahradě vyvěsil, ale bez obav, že si budou sousedi klepat na čelo. Je to něco, co nám chybí. Ten pocit, že jsme Češi, že se za to musíme porvat a nenechat si všechno líbit za kus plesnivého žvance. Měli bychom ho mí častěji než jednou za rok v květnu. Jinak to nebude k čáře na východě jen pár kilometrů, ale několik světelných let v našich hlavách. Syndrom čtyři sta let staré prohrané bitvy, který jsme dokázali nakrátko zlomit jen před 45 lety.