čtvrtek 26. května 2016

Čtvrteční knihovna: Dva proti říši - Jiří Šulc

27.4.1942, tedy na den přesně před 74 lety, českoslovenští parašutisté v čele s Gabčíkem a Kubešem změnili osud Československa. Úspěšným atentátem na "Řezníka z Prahy" Reinharda Heydricha dost možná zvrátili osud země po válce. A ukázali, že nejsme jen pasivním divákem ve válce velmocí.



O 65 let později o tom napsal knížku Jiří Šulc. Získala Magnesii Literu. A musím říct, že oprávněně. Strhující příběh Vás pohltí od začátku do konce. Začíná v Anglii, kam oba utečou, aby bojovali ze zahraničí za svou vlast, sleduje celé přípravy atentátu v Praze, jeho samotný průběh a tragický konec všech, kteří se na něm podíleli. Je to dlouhá filmová jízda, při které si zamilujete hlavní hrdiny a i když víte, jak tragicky to celé skončí, do poslední chvíle věříte, že se něco stane. 



Nestane se nic. Atentát na Heydricha rozpoutal krutá jatka, které pocítily i Lidice a Ležáky. Za život zastupujícího říšského protektora muselo tím svým zaplatit asi 5000 lidí. Zbytečné to ale nebylo, podle historiků tak velmoci viděli, že jsou Češi a Slováci, kteří chtějí bojovat za svůj stát a není jim jedno, že nás Němci okupují. A i díky tomu se hranice Československa po válce vrátily do předválečné podoby.



Gabčík a Kubeš jsou hrdinové. Škoda jen, že třeba my jsme se o nich v dějepise učili jen okrajově. Neumíme své hrdiny docenit. Až na Jardu Jágra. Jenomže ten nám svobodu vybojovat nepomohl. Ani tou "osmašedesátkou" na zádech. Přitom tento příběh by měl znát každý. Pak by asi nemohla naše společnost vypadat, jak vypadá. Takže pokud máte pocit, že o Operaci Anthropoid, která nemá v dějinách obdoby, nic nevíte, rozhodně si knížku přečtěte. A vezměte si na to pár dní volna.



Škoda, že nevznikl podle knížky konečně film, který by nebyl nijak ideologicky podbarvený. Podobný natočili nakonec Američani loni a premiéru má 1. července v Karlových Varech. No, i když nakonec je to takové české...

pondělí 23. května 2016

Úterní playlist: Synové mistra Mumforda

Chlapíci ze západního Londýn vyrazili do Prahy. A tentokrát rovnou do O2 arény. A byl to nářez. Koncert, který Vám hraje v hlavě ještě minimálně týden. Synové mistra Mumforda možná nejsou světové celebrity, ale o to líp jim to hraje.

Neumím texty. Neznám jména členů kapely. Ještě dlouho po koncertě si myslím, že jsou odněkud ze středozápadu USA. Můžu si takový koncert užít? Můžu. Něco takového jsem udělal poprvé. Ale ne, že bych je neposlouchal. Mumford and Sons mám ve svém playlistu už přes dva roky. A to hlavně díky jejich rádiovce I Will Wait. Povrchní, že? Ale někdy se jinak k dobré hudbě nedostanete. A když sám sebe předběhnu - nakonec jsem pověstnou husí kůži měl u jiných skladeb.



Když se mě někdo zeptal, co hrají za žánr, odpovídal jsem zpočátku country. Protože jsem tam slyšel banja. Všichni se ošívali. A já si uvědomil, že můj amatérský odhad a cítění, lidi spíš odradí, takže jsem začal poučeně odpovídat folkrock. A když vezmu jejich poslední album Wilder Mind je to už spíš rock a mainstream. Ale dobře se to poslouchá.

Mumford osobně.

Myslím, že se o koncertech a hudbě obecně moc recenze psát nedají. Musí se to zažít. Pro mě byly větším zážitkem než páteční koncert asi už jen dva koncerty z předposledního turné U2 a koncert Coldplay v Edenu. Ale Mumfordům by víc slušel koncert někde venku než v O2 aréně. Třeba na Coloursech. Bylo by to magické. Respektive magičtější. Pro ty, kteří neměli tu možnost přidávám aspoň playlist na Spotify s pražským setlistem. Poslouchejte, užívejte a poznávejte!


A pro ostatní, kteří Spotify alespoň malá ochutnávka na YouTube.