Nestává se mi moc často, abych šel na nějakou hudební akci bez přemýšlení a nakonec odcházel hodně naštvaný. V sobotu se mi to stalo poprvé v životě, když jsme se společně s bráchou vypravili do pražské O2 Arény na slavné rockové představení Pink Floyd The Wall v podání Filipa Benešovského a spol. (Můj příspěvek o Australanech v Ostravě zde.)
Nedá mi, abych nezačal tím, co koncertu předcházelo. Ve čtvrtek vyšel s autorem projektu Filipem Benešovským rozhovor o celé akci. Překvapilo mě na něm několik věcí. Především to, že se srovnával s The Australian Pink Floyd, což je nejlepší světový revival posvěcený samotnými členy Pink Floyd. Ono to možná nebylo ani tak srovnávání jako povyšování se. Po těchto slovech v novinách a masivní reklamní kampani jsem v sobotu čekal něco nezapomenutelného, zvlášť když se to bude odehrávat v největší hale v zemi a nejluxusnější v Evropě. Zvlášť, když jsem The Wall v podání Aussies viděl letos v únoru v Ostravě a byl jsem jim naprosto uchvácen i několik měsíců poté.
První, co mě udivilo, bylo to, že pořadatelé, ač bylo vyprodáno, neprodávali lístky na vrchní patro haly. Jejich chyba, myslím, že by prodali místa i tam. Ale o výdělek jim podle vlastních slov nešlo, chtěli spíš vyjádřit smysl a poslání představení, narozdíl od Aussies, kteří to berou jako práci.
Samotný začátek byl docela rozporuplný. Po úvodní When The Tigers Broke Free nastala několikaminutová pauza, zřejmě zaviněná technickými problémy. Koncert se poté rozběhl úvodním songem What a Wonderful World (v cover verzi), který samozřejmě v The Wall nemá co pohledávat, ačkoliv je to nádherná skladba. Na konci In the Flesh? se zaseklo letadlo, které mělo proletět arénou a explodovat a v tu chvíli jsem z toho všeho začal mít docela špatný pocit, který by Zdeněk Pohlreich charakterizoval větou: "To je ale průser!"
Zvukově to taky nebylo nic moc, alespoň na našich místech v 18. řadě na ploše uprostřed. Kvadrofonní zvuk využili muzikanti asi jen dvakrát a většinu času navzdory počtu nástrojům, které byly v mnoha případech zdvojené, až ztrojené se ven linul nerozeznatelný lomoz. Kvalita hudebního výkonu nebyla špatná, možná je to O2 Arénou, protože výtky k její akustice už jsem slyšel hodněkrát, ale teprve teď jsem tam byl na koncertě. Možná to bylo i docela slabou aparaturou. Podle mě velikost reproduktorů příliš neodpovídala velikosti prostoru.
Co se týče jednotlivých výkonů, tak ty byly docela dobré, až na neobvyklá aranžmá některých skladeb a zpěv Michala Malátného. Jeho podání Comfortably Numb, při kterém zapomněl text, bylo hrozné (slabé slovo) a písničku zachránil snad jen kytarista svým úžasným sólem. Právě tohle sólo spolu s dvěma menšími Radima Hladíka mi utkvěly jako jediné pozitivní vzpomínky na večer. A jedině Comfortably Numb mě přinutilo, abych po půlce rozladěný neodešel domů pustit si radši záznam The Wall od Floydů. Nelíbily se mi ani zbytečné proluky mezi skladbami. The Wall se má hrát jako celek a vzhledem k počtu muzikantů nemohl být problém v tom, aby někdo proluku, kdy si mění hudebníci kytary, podložil hudbou.
Jedním z lákadel měla být i audiovizuální show, která nemá obdoby. Diváci měli být svědci stavby zdi, tak jako u představení Pink Floyd, narozdíl od Aussies, který ji stavěli jen na promítačce, což Filip Benešovský použil, jako jeden z argumentů proč budou lepší (ne-li jako jediný). Zeď se sice stavěla, ale bedňáci nebyli příliš sehraní a největší překvapení přišlo po přestávce, kdy byla zeď opět rozebraná, takže ji pak na konci před soudem museli narychlo dostavovat. Celé to podtrhla situace, kdy zedníci přinesli dvojcihlu, která měla držet cihly nad okýnkem. Protože jedna strana nebyla dostavěná, tak ji prostě nechali stát (opravdu stát!) uprostřed (mimochodem, to byla asi jediná chvíle v celém koncertu, kdy nebyl F. B. vidět) a spokojeně šli pro další cihly. Celé stavění zdi na mě působilo dojmem ukrajinských dělníků, kteří se na lešení teprve domlouvají, jak ten barák vlastně postaví a kde bude obývák.
Ještě bych přidal jednu výtku – anglická výslovnost. Přišlo mi, že jediný, kdo to umí je ten vlasatý týpek, který hrál na akustiku. Jako hudba krásná všecko, ale jenom do chvíle než někdo otevřel hubu, to mi to hned zkazilo… Naštěstí v Comfortably Numb se při sólu nezpívá. Chápu, že to jsou Češi a je to pro ně druhý jazyk, ale pokud to chtějí dělat pořádně, tak by na tom měli máknout.
Nechci, aby tohle celé vyznělo tak, že The Wall od Filipa Benešovského je hrozná, strašná a měli by ji zakázat. Spíš mi vadí nafouknutá bublina okolo představení, které nakonec vůbec nesplnilo mé očekávání. Obdivuju nadšení a podmínky v jakých vznikalo, ale pokud chce někdo hrát v O2 aréně něco, co tu ještě nebylo, tak by měl mít nějakou úroveň. A ne si hrát na mistry světa, že nikdo nebude lepší, ani "nějaká australská kapela" (takhle nazval APF Benešovský na tiskovce před koncertem). Kdo z vás by dal za představení ochotníku 800? A přitom přesně tohle The Wall připomínalo. Závěrečná NEděkovačka věnovaná lidem, kteří nechtěli s hudebníky hrát (a podle mě dobře udělali), a narážky na TV Nova a Karla Gotta už byly jen posledním hřebíček do rakve, kam bych The Wall 2009 v O2 Aréně uložil a nechal spát, jako jeden z dalších nepovedených pokusů být počesku světový. Angličani by řekli: "Good enough". Ale pro mě je to na tohle přeci jen málo.
A drobný bonus – bylo to teprve jeho 6. vystoupení s The Wall (už nevím kde jsem to dočetl, snad někde ve vzkazech na jejich webu)
A jako druhý bonus rozhovor přikládám rozhovor s Filipem Benešovským na iDnes, o kterém se zmiňuji v článku. http://kultura.idnes.cz/hudba.asp?c=A091028_235734_hudba_ob
Napsáno ve spolupráci s bráchou Michalem.
