Ta pravá?

Hodiny na stěně hrály dál neúprosně své monotónní sólo přerušované údery do kláves. Zpoza domů se dralo do pokoje oknem polední slunce a z hrníčku s horkou kávou stoupal dým.

„Proč jen jsem to udělal? Proč včera? Měl jsem to ještě chvíli vydržet!“

Stejně jako každý týden utíkal přeplněnou nádražní halou k pokladnám. Jako vždy na poslední chvíli. Nebylo to od něj zrovna prozíravé, ale zatím mu to vždy vycházelo.

"Dobrý den…“

"Ne, lituji. Bohužel, vše je vyprodáno. Musíte si počkat dvě hodiny na další spoj."

Rakev zaklapla.

Byl to ten poslední hřebíček do jejího víka. Celý týden se mu vyhýbala, zapírala se a on místo toho, aby pracoval, seděl a civěl do zdi a přemýšlel nad tím, že by ji to měl už říct. Nebyl schopen žít, myslet, jíst. V hlavě měl jen její obrázek. Vlastně to byl ten jediný její obrázek, který měl, protože se ji za celou dobu styděl jen vyfotit, aby si nepomyslela, že po ní jede. Bláhový…

„Musím to dopsat. Zítra se to musí odevzdat, a jestli to nebudu mít, tak mě vyrazí. Ale jak bych po tom včerejšku mohl. Nejde to. Bez ní nemůžu dál. Byla ta jediná, ta pravá. Už nikdy žádná jiná nebude tak dokonalá. Bude to, jako když houslista zapomene své stradivárky a musí hrát na vypůjčených houslích.“

Sjížděli spolu po eskalátoru. Kostelní zvony zrovna odbíjely půlnoc, ale oni dva to slyšet nemohli. Film nebyl nic moc a vlastně celý večer nedopadl příliš slavně. Nedokázal se před ní uvolnit. Nedokázal nic. Poprvé za celý život narazil na protivníka, kterého nedokázal přelstít. Jako by ho někdo svázaného předhodil do arény. A on se nedokázal bít. Nervozita ho porazila. Snad příště. Jestli nějaké bude...

Další dvě hodiny pryč a nepřibyla ani řádka.

„Třeba až budu starší, moudřejší a ona taky, třeba to vyjde. Za pět let se potkáme a zjistíme, že je nám spolu fajn. Určitě to tak bude!“

"Přijdeš prosím?"

"..."

"Prostě přijď, prosím."

"..."

"...popovídat si a pak se půjdeme spolu dívat, tak jako vždycky."

"..."

"Dobře, půjdu ti naproti."

Vyšel z pokoje, ale nervozita ho znovu svazovala. Věděl, že i když ji dneska nemůže porazit, může ji ustát. Vyšel těch pár schodů. Klepot na dveře a pak prázdno.

"...nepůjde to, promiň…kamarádi?…“

„Co po mně k sakru vůbec chtějí?! Já jsem včera přišel o budoucnost a kvůli nim tady mám řešit nějakou blbou historii, která stejně nikoho nezajímá! Hálo, je tam vůbec někdo?! Já jsem včera přišel o skvělou holku, o svůj smysl života! Nemá cenu pokračovat dál! Slyšíte mě?!“

Ticho.

Tik, tak, tik, tak… Hodiny dál odbíjely své monotónní blues a on byl stejně ztracený, jako chvíli po tom osudovém rozhovoru a mnohokrát potom.

Zpěv ptáků a dopravní špička nasvědčovaly tomu, že je tu další den. Za zataženými závěsy spal v pokoji na své posteli. Na stole ležela hromádka popsaného papíru.

Dodělal to, ale nevěděl ani vlastně proč. Život už pro něj stejně ztratil včera smysl…

Epilog:

Slunce prozařovalo francouzskými okny do jejich obýváků. Seděl v křesle a jeho krásná žena mu podávala kávu. Seděli spolu a povídali si a z každého slova mezi nimi byla cítit láska. Konečně byl šťastný, že našel tu pravou a může s ní strávit zbytek života. Na dívku z koleje si už ani nevzpomněl.