Zapomínám

Tento fejeton jsem napsal v březnu 2005 jako školní cvičení na téma "Zapomínám". Dneska jsem ho po čtyřech letech objevil na svém počítači a rozhodl se, že o něj své milé čtenáře nemůžu připravit:)

„Já jsem na to úplně zapomněl!“

Jak často jen slyšíme tuto větu. A ještě častěji ji užíváme, ať už říkáme pravdu nebo zastíráme vlastní lenost. Zapomínat je zkrátka u nás, lidí, obvyklé a jak už někdo před notnou dobou prohlásil: „Jsme přeci lidi, ne roboti!“.

Jsou ovšem chvíle, které bychom neměli opomíjet. Například finále fotbalového mistrovství. Možná, že většina lidí se mnou souhlasit nebude a některé dámy mnou budou opovrhovat, ale já se pokusím svou pravdu bránit stejně tvrdošíjně jako Mistr Jan Hus a opřu se při tom nevyvratitelné důkazy.

Takže, toto je výpověď muže, jenž kvůli tomu, že totálně zazdil finále Ligy mistrů, přišel o všechno a skončil v Bohnicích.

„Ráno jsem jel výjimečně do práce autem, mimochodem svým výjimečně zachovalým červeným Wartburgem. Šel jsem totiž na kutě až v pozdních nočních hodinách a ráno jsem tak celkem očekávaně zaspal.

Zaparkoval jsem, prošel jsem vrátnicí a tu přišla první rána: „Čau Pepo, ten fotbal včera, to bylo něco, co?“.

Na chvíli jsem zaváhal, uvažoval, zda není vrátný v alkoholickém opojení, jak u něj bývá zvykem. Když v tu chvíli mi to došlo.

Včera byla středa. Ježíšmarjá, finále Ligy mistrů jak mi jen tohle mohlo uniknout!

Měl to být zápas století. Hvězdný arménský klub Dinamo Jerevan se střetl s tím outsiderem z Madridu. Jak oni se to jen jmenují. Jo, Real Madrid, ten královský klub, co dostal 4:0 od Blšanů ve skupině.

Nechtěl jsem dát najevo, že jsem to propásl a zmohl jsem se na stručnou odpověď: „Paráda!“ a prchal jsem se převléct a sfárat do dolu.

Jenže tím moje trable neskončili. V kleci se chlapi o ničem jiném nebavili a tak jsem jen chytře přikyvoval, jak to ten Beckham neuvěřitelně kazil a jak ten drzý mladík Dimitrij Zhigulin školil Zidana. A jak nakonec Arméni vedeni Mourinhem zvítězili jednoznačně 5:0. Ale tohle skrývání výpadku paměti jsem nemohl vyhrát a tak jsem nakonec musel s pravdou ven.

„Hoši, já ten mač neviděl. Stará včera nadávala, že už jsem s ní nikde dlouho nebyl, že pořád chodím jen s těma svýma ožralými kumpány do knajpy. A ona je chuděrka doma sama, takže mi to pak úplně vypadlo z hlavy a šel jsem s ní do té nové řecké restaurace.“

„Pepíku ty jsi vážně hlupý, to si nedokážeš doma zrobit pořádek. Starou jsi měl seřvat poslat samu za těmi svými kamarádkami a měl jsi přijít ke mně. Já jsem to takhle udělal a jak jsem si to pak užíval.“

A tak si mě dobírali v robotě celý den. To se pak nikdo nemůže divit, že jakmile jsem šel domů, zapomněl jsem na to, že jsem přijel vozem, a automaticky jsem nastoupil do autobusu. Pro jistotu jsem si sedl k jedné starší paní ze známkovny, jež na první pohled vypadala celkem neškodně, a rovněž jsem se chtěl ubránit debatám na téma včerejší fotbal.

Po chvilce jízdy se na mě pootočila a pravila: „To byl včera fotbal, co?“. V tu chvíli jsem pomyslel na perfektní 9mm pistoli značky Magnum, kterak mi mířila na spánek. Hrobařskou mluvou řečeno, byl to poslední hřebíček do mé rakve. Když jsem pak po traumatickém dni dorazil do svého milovaného bytu 2+1 s vědomím, že manželka je někde v tom svém drbárenském kroužku, čekal mě další šok.

„Kde mám kruci auto? Ještě ráno tu stálo. To je den!“. Okamžitě jsem volal 158. Dorazili do čtvrthodinky, sepsali jsme protokol a rozloučil jsem se s nimi s vědomím, že do statistik přibude další nevyřešený případ. Tak jsem šel za svým, toho času nezaměstnaným, kamarádem z učiliště, Frantou Milovským.

Je to svobodný mládenec, takže to u něj budu moci v klidu zapít a probrat. Jaké bylo však mé překvapení, když jsem vešel dovnitř, Franta stál v chodbě jen v trenkách, z čehož jsem usoudil, že má asi nějakou dámskou společnost. V té chvíli však mou pozornost upoutal kabát, který byl až nápadně podobný svrchníku mé ženy. A totéž jsem mohl pronést o botách.

„Franto, kdo je to?“

Na tyhle slova nezapomenu. Do předsíně totiž vběhla má žena v županu. A dál si pamatuji jen její slova: „Josefe, co tu děláš? Co je ti? Slyšíš? Co je s tebou?“ Trefil mě šlak.

Z toho jsem se léčil asi půl roku a teď se v psychiatrické léčebně z depresí. Od té doby se na fotbal nedívám a na kamarády jsem raději zapomněl. Jenže znáte to! Zapomenout můžete jen to, co zapomenout nechcete a věci, které si máte pamatovat, vám z hlavy vyletí rychleji než Concorde.“

Vidíte, co může způsobit jedno zapomenutí. Doufám, že si z toho všechny ženy vezmou ponaučení, a když zase bude v televizi nějaký sport, tak to svým choťům laskavě připomenou a nebudou je tahat do nějakých restaurací, protože v životě není nic důležitějšího než spokojený manžel. Jau! Promiň Zlatko, já to hned opravím. Není nic důležitějšího než spokojený manžel a manželka.