pondělí 16. června 2008

Starý dobrý Indy je zpět

Indiana Jones se po téměř 20 lety vrátil. Sice má šediny, vrásky, ale jeho poznávací znamení - klobouk - je stále tam, kde být má - na hlavě charismatického profesora archeologie, který si poradí v každé situaci.

Film, na který se čekalo dvě desetiletí, se nakonec podařilo natočit, i když to čekal už asi málokdo. Harrison Ford pořádně zestárl, Sean Connery odešel do důchodu, George Lucas se věnoval Hvězdným válkám, zatímco Spielberg pokračoval ve svých projektech a k tomu všemu se nedařilo napsat scénář, který by se ústřednímu triu téhle série jednohlasně zamlouval. Ale zázraky se dějí. Harrison Ford vzal opět do ruky svůj bič, na hlavu nasadil klobouk a vyrazil na hon za dalším bájným artefaktem, kříšťálovou lebkou, kterou se snaží získat Sověti v čele s Irinou Spalko v podání skvělé Cate Blanchett.

Když se film blížil do kin, zaznamenal jsem ve svém okolí četné hlasy, že to už nebude ono, Ford je už příliš starý a těžko mu bude někdo věřit vitalitu a kousky Indyho. Ale právě z tohoto faktu udělali tvůrci hlavní devizu celého filmu, když Fordovi přihráli jako parťáka mladíka na motorce s pečlivě napomádovanými vlasy Rafana v podání Shia LaBeoufa. Ten vyhledá Jonese ve chvíli, kdy ten zklamán vyhazovem z univerzity odchází do Evropy, aby mu pomohl najít svou matku jakousi Mary, která byla unesena Sověty v Peru. Celý film je pak naplněn jejich vzájemnými slovními narážkami na jejich věk, podobně jako tomu bylo mezi Connerym a Fordem v Poslední křížové výpravě. Indy se tak vydává do Jižní Ameriky, aby zjistil, že ona Mary je Marion z Dobyvatelů ztracené archy a setkal se s držitelkou tří Leninových řádů, Hrdinkou socialistické práce a Stalinovou favoritkou Irinou Spalko. Cate Blanchett v této roli exceluje a je asi nejvýraznějším Indyho protivníkem v celé sérii. Před tím, než celý film zakončí tak trochu typicky Spielbergovská scéna, čeká hrdiny ještě automobilová honička v džungli a souboj s obřími mravenci.

A právě při honičce by divák klidně řekl, že sleduje film dvacet let starý. Poctivá filmařská práce v podání Spielberga způsobila to, že film přesně zapadá do původní trilogie a jediným výrazným znakem, že byl film natočen v éře digitálních efektů je konečná scéna a souboj s mravenci. Jinak je to starý dobrý hollywoodský film bez zbytečných rychlých střihů a přehnaných efektů. Spielberg dokázal, že i v dnešní době je možné v Holywoodu natočit dobrý film a ne každé pokračování úspěšné série musí skončit propadákem. Pro každého fandu Henry Jonese Jr. je povinností na tenhle povedený kousek do kina zajít a rozhodně jim nebude zklamán.

Hodnocení: 4/5

Trailer:


sobota 14. června 2008

Tour de D47

Vydal jsem se ve čtvrtek poprvé letos na kolo. Loni jsem tomu moc nedal a letos to chci napravit. Domluvil jsem se teda s bratrancem Marianem a vyrazili jsme. Jako cíl naší výpravy jsem zvolil nový tunel na D47 v Klimkovicích.

Asi kolem jedné jsme se vydali na cestu z Orlové a první stanicí měl být Šenov. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme vyjeli z lesa na havířovském sídlišti Šumbark:) Ale vzali jsme to v pohodě, minuli jsme to asi jen o tři kilometry:) A cesta, na které se nezabloudí, není zajímavá. Dojeli jsme do Šenova a pak najeli směr Paskov po zelené turistické značce. Vedla krásným lesem po zpevněné cestě, těžko byste řekli, že jste doslova krůček od zakouřené Ostravy. V Paskově jsme si dali první zastávku, na které jsme doplnili tekutiny a já si dal svou pečlivě připravenou svačinku - rohlík se šunkou a tatranku:)

Než jsme zastavili podruhé, párkrát jsme ještě zabloudili. V té chvíli jsem začal pochybovat o tom, že jsou stezky špatně značené a že svěřit náš osud do rukou Mariana a jeho navigačních schopností, nebyl ten nejlepší nápad, ale lenost byla příliš velká na to, abych vzal naší další trasu pod svá křídla. Ale nějak se nám podařilo dostat do Staré Vsi nad Ondřejnicí, kde jsme si osladili život v Cukrárně u Dědoušků. Dal jsem si rumový řez, Marian pak indiánka a pak taky řez. Hlavně, že prý drží dietu a sladké nejí. Zase v tom mám prsty:)))

Ze Staré Vsi do Jistebníku jsme už kupodivu nebloudili. Bylo to nejspíš tím, že cyklostezka vedla po silnici, ze které se nedalo odbočit. Aby těch zastávek nebylo málo, dali jsme si hned za železničním přejezdem další piva a počkali na průjezd Pendolina, který těsně za závorami s krýglem v ruce. Ještě, že nás hostinský neviděl:)

A přišla poslední část naší cesty - etapa Jistebník - Klimkovice. Čas se už chýlil a museli jsme značně přidat do tempa. Ale dle tradice jsme opět špatně odbočili a navíc jsme vjeli do pořádného baheniště, takže jsem obalil kolo do bahna. Marian ho měl skoro čisté, nevím jak to ten kluk dělá, ale má asi štěstí. Ve všem:) Takže jsem špinaví vyjeli místo v Klimkovicích v Polance nad Odrou. To znamenalo další tři kilásky navíc do mírného kopce a taky docela velkou ztrátu času. Ale dorazili jsme do onoho lázeňského centra Ostravy, kde bydlí všechny naše celebrity:) Tunel jsme nakonec viděli taky, ale z blbé strany a nemohl jsem ho ani vyfotit. Poznámka - příště musíme vyjet dřív:)

Cesta zpátky byla pro mne utrpením. Kolena zřejmě nezvládla velký nápor a všechny kopce jsem vyšlapával s vypětím všech sil a možná bych byl rychlejší jít pěšky, ale to bych musel být schopný vůbec stát:) Taky jsem zjistil, že Ostrava není placka, ale pěkně kopcovitá:) Ale viděli jsme aspoň dálnici ze Svinovských mostů, stejně jako nejmodernější vlakové nádraží v republice a pak jeli kus na kole po městské dálnici do centra. Přežili jsme to asi jenom zázrakem:) Ještě teď mne hanba liská, že jsem ten kopec na Bazaly vytlačil a nevyjel. Ale fakt už na to nebylo.
Cestu od zoo do Orlové už si ani nepamatuju, měl jsem mžitky před očima, jen vím, že Marian špatně odbočil a skončili jsme v Rychvaldě a kousek jsme se vraceli. U Mariana jsem pak dostal výbornou klobásu a horkou čokoládu, která mě postavila na nohy a tak jsme složili kolo do Favorita a byl jsem odvezen domů. Už dlouho jsem se tak krásně nevyspal. A to je taky hlavní důvod, proč tak rád jezdím. Jsem pak krásně unavený. A to pivečko na cestě:) Prostě pohoda.

Údaje o cestě:
Ujetá vzdálenost: 97,87 km
Průměrná rychlost: 16,12 km/h
Čistá doba jízdy: 06:06 h
Maximální rychlost: 41,1 km/h

Tour de D47


Trasa

úterý 10. června 2008

Oloupený

Tak se hlásím po týdenní odmlce, a sice s jednou básničkou, kterou jsem myslel, že ji nikdy nikomu neukážu a nezveřejním, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Snad je aspoň trochu dobrá a bude se někomu líbit. Jmenuje se jak je zmíněno v titulku Oloupený

Kdybych tak dokázal vrátit zpět čas,
psát ten svůj scénář znova.
Nezbyl by pro Tebe má milá part,
jediný obraz a žádná slova.

Pro Tebe lásko má, vzdal jsem své sny,
všechna svá tajná přání.
Utápím život svůj v marnosti,
o tom ty nemáš zdání.

Dal bych teď za lásku cokoli,
nemám však zač ji směnit.
Všechno co měl jsem, máš těď ty,
nechal jsem se oloupit.

neděle 1. června 2008

Jsem stále dítětem

I když je to už jednadvacet let a několik dní, co jsem poprvé zařval na tenhle svět, stále se cítím být dítětem. Kdykoliv projdu kolem pískoviště, zmocní se mne neodolatelná touha stavět obří hrady a jezdit po nich svými autíčky, nebo rozšlapávat holčičkám jejich bábovičky. Ale pak si uvědomím, že jsem na to už dost starý a místní důchodkyně, které to pískoviště střeží od mého nejranějšího věku, by mne mohly považovat za nějakého úchyla, takže mám smůlu. Takže kolem pískovišť chodím dál a těším se, že až budu mít své děti, znovu se ze mne stane velký architekt (mimochodem Kaplického blob je jen prachsprostá kopie našich pískových hradů) a budu projektovat velké hrady a cesty. A taky budu peskovat svého syna za to, že ničí holčičkám jejich bábovičky.
Své potlačené dětství si tak aspoň kompenzuju na houpačkách. V jednom nejmenovaném pražském parku je krásné dětské hřiště se skvělými houpačkami. Jediným problémem je to, že přes den jej okupují malí caparti. Ale na rozdíl od naší skupiny vysokoškoláku oni musí spát, takže pořádáme tajné noční výpravy a když zrovna nevychází počasí, hrajeme "infantilní" hry typu schovávaná apod. Prostě se vracíme do svých dětských let.
No a co jsem tímhle vším vlastně chtěl říct? V podstatě nic moc, jen to, že i já budu dneska slavit svůj svátek a vy byste měli taky, protože v každém z nás je kousek malého dítěte, toho tvora, který neví, co je skutečná nenávist a zloba a nechápe, proč jsme na sebe někdy tak odporní. Zkusme zítra být chvíli dětmi a užít si dne, třeba bude svět aspoň na malou chvíli lepší.

P.S. Cítite se být taky dítětem? Hlasujte v anketě:)))

Májové naděje

Máj je pryč, s ním naděje,
jen život pořád utíká,
sníh i jeho závěje,
už snědli jsme i beránka.

A život pořád jede dál,
po stále stejné koleji,
a ač je támhle pevný val,
on přesto nestojí.

Zkoušel jsem ho sám řídit,
to se mi však nedaří,
tak nechávám se překvapit,
kdo další do něj přistoupí.