Věci dávají smysl

"Rok uplynul a je zase po pouti…“ – Slávek Janoušek

Nevím proč, ale možná jsem lehce úchylný a sadomasochistický, ale z určitého úhlu pohledu mám rád konce. Rád bilancuju a vzpomínám na to, co bylo a vlastně se už stejné nevrátí. Asi je to i tím, že nesnáším stereotyp a mám rád změny. A konce znamenají začátky a začátky změny.

Někdo počítá roky podle kalendáře, někdo podle začátku fotbalové ligy, někdo podle nové řady Vékávéček. Já dělím svůj život podle konce jednotlivých epoch. V mém životě jedna skončila a snad začíná nová a snad i lepší. Po třech letech výšky a po třech měsících skvělé praxe v televizi se konečně pomalu blížím ke svému vysněnému cíli. A to je okamžik, kdy přemýšlím nad tím, jestli to za to opravdu stálo, jestli to mělo všechno smysl.

Poslední rok byl tak nabitý událostmi a turbulencemi, že bych o něm mohl napsat řadu knížek srovnatelnou snad jen se spisy Lenina. Ale naštěstí pro svět mám rád stromy a nerad bych svět zahltil svými filozofickými úvahami, na které ještě ani zdaleka není připraven.

Zkrátka se potvrdilo, že osmička prostě není moje šťastné číslo, zatímco devítka jo. (Vždycky před každým tvrdím, že nejsem pověrčivý, ale nevěřte tomu. Jsem příšerně pověrčivý:) Takže můj poslední rok vypadal, jako burzovní indexy na Wall Street. Snad už to stoupání bude jen pokračovat, i kdyby třeba jen pozvolně. Protože, čím rychleji je člověk nahoře, tím rychleji padá dolů. A taky bych se nerad ocitl na vrcholu rychle, protože nahoru vás nesou na rukou, ale na špičce je člověk vždycky sám.

Přitom to bylo jen 365 dní, které jsem do té doby zažil už 21krát, ale stejně se za ten rok v mém životě všechno změnilo, tak jako nikdy. Život je ta nejtvrdší škola, kterou člověk může dostat. A loni mě každý den mě směroval úplně jinou cestou, než jsem do té doby šel a vlastně mě nakonec přesvědčil, že tahle cesta je nakonec i lepší, i když ne jednodušší. Taky jsem se hodně věcí naučil a pochopil. Skoro bych už chtěl říct, že jsem zmoudřel a dospěl, ale to si myslím každý rok a vždycky se přesvědčím o opaku. Spíš jsem jen konečně pochopil, co je důležité a co ne. A hlavně - kdo je důležitý a kdo ne. 

Nevím ani, jestli je 22 nějaký zlom, ale mám pocit, že podobné pocity jako já má spousta mých vrstevníků. Že se věci prostě změnily. Že už nejsme ty děti, které rodiče poslali na vysokou školu, aby z nich měli právníky, doktory, učitele, že už jsme spadli po hlavě do tohohle prohnilého světa a musíme se v něm rychle zorientovat, jinak nás semele a skončíme na jeho okraji. Přesně o tom byl můj poslední rok. Snad se mi to aspoň trochu povedlo.

Tak doufám, že ten další rok, první na magisterském studiu a snad i první v nové práci, bude ještě lepší a že bude o hodně klidnější. A chtěl bych poděkovat všem, kteří mi v tom posledním pomohli, nebo prostě jen byli, bez nich bych to nezvládl a popřát jim, totéž:) Bez podpory a víry totiž člověk těžko tímhle vším projde, aby nakonec zjistil, že to bylo pro dobro věci. Proto věřte a běžte, protože VĚCI DÁVAJÍ SMYSL!