O srpnu 1968, ač je to s podivem, u nás mnoho filmů natočeno nebylo. Okrajově se tímto tématem zaobírali například Pelíšky nebo Rebelové a poté loňský snímek Jana Němce Holka Ferrari Dino. I proto Anglické jahody z pera scénáristy Martina Šafránka vzbuzovaly naději v řadách filmových příznivců a kritiků. Bohužel se jim je však nepodařilo zcela naplnit.
Dění filmu nás zavádí do Davle v předvečer vjezdu okupačních vojsk do Československa. V okolí natáčejí američtí filmaři film Most u Remagenu, student Tomáš se loučí s kamarády před nadcházejícím odjezdem na brigádu do Anglie a nikdo netuší, že jejich osudy změní nadcházející noc, kdy do země vstoupí armády Varšavské smlouvy, aby zemi „osvobodily“.
V tomto momentu se film rozdělí v tři navzájem propletené příběhy. Ústředním je právě osud Tomáše (Ivan Lupták), který kvůli vpádu armád nemůže odjet, a tak se společně se svou dívkou Táňou (Marie Štípková) vydává na chatu, na rozdíl od ostatních, kteří jedou na Václavák vyjádřit nesouhlas s okupací, aby přečkal pár dní, než celá tahle šílenost skončí a on bude moci odjet. Střetávají se tam ovšem s ruským dezertérem Lebeděvem v podání Alexeje Bardukova, který uprchl ze své okupační jednotky ve zdání, že je blízko hranice západního bloku, které v něm vyvolaly kulisy amerických filmařů.
Ale právě tato dějová linie nejvíce skřípe. Dění je až příliš zdlouhavé, nedramatické. Navíc mezi ústřední hereckou dvojicí to patřičně nejiskří. Nejasné jsou i Tomášovy pohnutky, které ho vedou k nezúčastněnosti k okupaci a opovrhování lidmi, kteří proti ní protestují. Jediný kdo vystupuje z průměru je právě ruský herec Alexej Bardukov, kterému nechybí potřebná dávka charismatu, i když příběh to příliš nezachraňuje, a může být velkým hereckým příslibem do budoucna.
Druhou, filmově nejsilnější dějovou linkou je pak příběh Tomášova otce v podání skvělého Viktora Preisse. Ten představuje naprostý protipól Tomáše. Několikanásobný odbojář cítí příležitost znovu projevit nahlas svůj nesouhlas a za přihlížení babičky, toho času komunistky zrazené „velkým východním bratrem“, kterou výborně hraje Nina Divíšková, a své manželky (Pavla Tomicová), která je tmelem celé této nesourodé rodiny, plánuje další akci, na jejímž konci ho může čekat znovu vězení. Právě tato část příběhu se zdá být nejlepší z celého filmu i díky výborným hereckým výkonům této rodinné trojice a zobrazení marnosti boje s vyšší mocí. Bohužel tvoří jen třetinu filmu, a tak je rozmělňován zbylýma dvěma příběhy a ztrácí výrazně na dynamičnosti.
Posledním příběh je pak o chlapci postřeleném jedním z ruských okupantů, který doplatí na lidskou lhostejnost a strach z přimotání se do nepříjemné situace.
Za zmínku ještě stojí hudba Tomáše Kluse a hlavně protestsong Malčik, který se duchem přibližuje Krylovým písním a dává tak naději, že v Česku se objevil další talentovaný muzikant.
Jenže Anglické jahody jsou filmem. Filmem, kterému chybí dynamičnost, dramatičnost a lepší herecké výkony. Na Kavčích horách by udělali asi lépe, kdyby film odvysílali v tradičním nedělním večerním čase věnovanému původní dramatické tvorbě, než ho s velkou pompou posílat do českých kin. Možná za to může i osoba režiséra Vladimíra Drhy, který je spojen převážně s tvorbou pro televizi, v poslední době hlavně se seriálem Velmi křehké vztahy. Kdyby se vyvarovaly všech těchto chyb, mohly být Anglické jahody výjimečným filmem, díky nim však zůstávají výjimečné jen výběrem tématu.
Dění filmu nás zavádí do Davle v předvečer vjezdu okupačních vojsk do Československa. V okolí natáčejí američtí filmaři film Most u Remagenu, student Tomáš se loučí s kamarády před nadcházejícím odjezdem na brigádu do Anglie a nikdo netuší, že jejich osudy změní nadcházející noc, kdy do země vstoupí armády Varšavské smlouvy, aby zemi „osvobodily“.
V tomto momentu se film rozdělí v tři navzájem propletené příběhy. Ústředním je právě osud Tomáše (Ivan Lupták), který kvůli vpádu armád nemůže odjet, a tak se společně se svou dívkou Táňou (Marie Štípková) vydává na chatu, na rozdíl od ostatních, kteří jedou na Václavák vyjádřit nesouhlas s okupací, aby přečkal pár dní, než celá tahle šílenost skončí a on bude moci odjet. Střetávají se tam ovšem s ruským dezertérem Lebeděvem v podání Alexeje Bardukova, který uprchl ze své okupační jednotky ve zdání, že je blízko hranice západního bloku, které v něm vyvolaly kulisy amerických filmařů.
Ale právě tato dějová linie nejvíce skřípe. Dění je až příliš zdlouhavé, nedramatické. Navíc mezi ústřední hereckou dvojicí to patřičně nejiskří. Nejasné jsou i Tomášovy pohnutky, které ho vedou k nezúčastněnosti k okupaci a opovrhování lidmi, kteří proti ní protestují. Jediný kdo vystupuje z průměru je právě ruský herec Alexej Bardukov, kterému nechybí potřebná dávka charismatu, i když příběh to příliš nezachraňuje, a může být velkým hereckým příslibem do budoucna.
Druhou, filmově nejsilnější dějovou linkou je pak příběh Tomášova otce v podání skvělého Viktora Preisse. Ten představuje naprostý protipól Tomáše. Několikanásobný odbojář cítí příležitost znovu projevit nahlas svůj nesouhlas a za přihlížení babičky, toho času komunistky zrazené „velkým východním bratrem“, kterou výborně hraje Nina Divíšková, a své manželky (Pavla Tomicová), která je tmelem celé této nesourodé rodiny, plánuje další akci, na jejímž konci ho může čekat znovu vězení. Právě tato část příběhu se zdá být nejlepší z celého filmu i díky výborným hereckým výkonům této rodinné trojice a zobrazení marnosti boje s vyšší mocí. Bohužel tvoří jen třetinu filmu, a tak je rozmělňován zbylýma dvěma příběhy a ztrácí výrazně na dynamičnosti.
Posledním příběh je pak o chlapci postřeleném jedním z ruských okupantů, který doplatí na lidskou lhostejnost a strach z přimotání se do nepříjemné situace.
Za zmínku ještě stojí hudba Tomáše Kluse a hlavně protestsong Malčik, který se duchem přibližuje Krylovým písním a dává tak naději, že v Česku se objevil další talentovaný muzikant.
Jenže Anglické jahody jsou filmem. Filmem, kterému chybí dynamičnost, dramatičnost a lepší herecké výkony. Na Kavčích horách by udělali asi lépe, kdyby film odvysílali v tradičním nedělním večerním čase věnovanému původní dramatické tvorbě, než ho s velkou pompou posílat do českých kin. Možná za to může i osoba režiséra Vladimíra Drhy, který je spojen převážně s tvorbou pro televizi, v poslední době hlavně se seriálem Velmi křehké vztahy. Kdyby se vyvarovaly všech těchto chyb, mohly být Anglické jahody výjimečným filmem, díky nim však zůstávají výjimečné jen výběrem tématu.
