The Wall On Thin Ice

Nestává se mi moc často, abych šel na nějakou hudební akci bez přemýšlení a nakonec odcházel hodně naštvaný. V sobotu se mi to stalo poprvé v životě, když jsme se společně s bráchou vypravili do pražské O2 Arény na slavné rockové představení Pink Floyd The Wall v podání Filipa Benešovského a spol. (Můj příspěvek o Australanech v Ostravě zde.)

Nedá mi, abych nezačal tím, co koncertu předcházelo. Ve čtvrtek vyšel s autorem projektu Filipem Benešovským rozhovor o celé akci. Překvapilo mě na něm několik věcí. Především to, že se srovnával s The Australian Pink Floyd, což je nejlepší světový revival posvěcený samotnými členy Pink Floyd. Ono to možná nebylo ani tak srovnávání jako povyšování se. Po těchto slovech v novinách a masivní reklamní kampani jsem v sobotu čekal něco nezapomenutelného, zvlášť když se to bude odehrávat v největší hale v zemi a nejluxusnější v Evropě. Zvlášť, když jsem The Wall v podání Aussies viděl letos v únoru v Ostravě a byl jsem jim naprosto uchvácen i několik měsíců poté.

První, co mě udivilo, bylo to, že pořadatelé, ač bylo vyprodáno, neprodávali lístky na vrchní patro haly. Jejich chyba, myslím, že by prodali místa i tam. Ale o výdělek jim podle vlastních slov nešlo, chtěli spíš vyjádřit smysl a poslání představení, narozdíl od Aussies, kteří to berou jako práci.

Samotný začátek byl docela rozporuplný. Po úvodní When The Tigers Broke Free nastala několikaminutová pauza, zřejmě zaviněná technickými problémy. Koncert se poté rozběhl úvodním songem What a Wonderful World (v cover verzi), který samozřejmě v The Wall nemá co pohledávat, ačkoliv je to nádherná skladba. Na konci In the Flesh? se zaseklo letadlo, které mělo proletět arénou a explodovat a v tu chvíli jsem z toho všeho začal mít docela špatný pocit, který by Zdeněk Pohlreich charakterizoval větou: "To je ale průser!"

Zvukově to taky nebylo nic moc, alespoň na našich místech v 18. řadě na ploše uprostřed. Kvadrofonní zvuk využili muzikanti asi jen dvakrát a většinu času navzdory počtu nástrojům, které byly v mnoha případech zdvojené, až ztrojené se ven linul nerozeznatelný lomoz. Kvalita hudebního výkonu nebyla špatná, možná je to O2 Arénou, protože výtky k její akustice už jsem slyšel hodněkrát, ale teprve teď jsem tam byl na koncertě. Možná to bylo i docela slabou aparaturou. Podle mě velikost reproduktorů příliš neodpovídala velikosti prostoru.

Co se týče jednotlivých výkonů, tak ty byly docela dobré, až na neobvyklá aranžmá některých skladeb a zpěv Michala Malátného. Jeho podání Comfortably Numb, při kterém zapomněl text, bylo hrozné (slabé slovo) a písničku zachránil snad jen kytarista svým úžasným sólem. Právě tohle sólo spolu s dvěma menšími Radima Hladíka mi utkvěly jako jediné pozitivní vzpomínky na večer. A jedině Comfortably Numb mě přinutilo, abych po půlce rozladěný neodešel domů pustit si radši záznam The Wall od Floydů. Nelíbily se mi ani zbytečné proluky mezi skladbami. The Wall se má hrát jako celek a vzhledem k počtu muzikantů nemohl být problém v tom, aby někdo proluku, kdy si mění hudebníci kytary, podložil hudbou.

Jedním z lákadel měla být i audiovizuální show, která nemá obdoby. Diváci měli být svědci stavby zdi, tak jako u představení Pink Floyd, narozdíl od Aussies, který ji stavěli jen na promítačce, což Filip Benešovský použil, jako jeden z argumentů proč budou lepší (ne-li jako jediný). Zeď se sice stavěla, ale bedňáci nebyli příliš sehraní a největší překvapení přišlo po přestávce, kdy byla zeď opět rozebraná, takže ji pak na konci před soudem museli narychlo dostavovat. Celé to podtrhla situace, kdy zedníci přinesli dvojcihlu, která měla držet cihly nad okýnkem. Protože jedna strana nebyla dostavěná, tak ji prostě nechali stát (opravdu stát!) uprostřed (mimochodem, to byla asi jediná chvíle v celém koncertu, kdy nebyl F. B. vidět) a spokojeně šli pro další cihly. Celé stavění zdi na mě působilo dojmem ukrajinských dělníků, kteří se na lešení teprve domlouvají, jak ten barák vlastně postaví a kde bude obývák.

Ještě bych přidal jednu výtku – anglická výslovnost. Přišlo mi, že jediný, kdo to umí je ten vlasatý týpek, který hrál na akustiku. Jako hudba krásná všecko, ale jenom do chvíle než někdo otevřel hubu, to mi to hned zkazilo… Naštěstí v Comfortably Numb se při sólu nezpívá. Chápu, že to jsou Češi a je to pro ně druhý jazyk, ale pokud to chtějí dělat pořádně, tak by na tom měli máknout.

Nechci, aby tohle celé vyznělo tak, že The Wall od Filipa Benešovského je hrozná, strašná a měli by ji zakázat. Spíš mi vadí nafouknutá bublina okolo představení, které nakonec vůbec nesplnilo mé očekávání. Obdivuju nadšení a podmínky v jakých vznikalo, ale pokud chce někdo hrát v O2 aréně něco, co tu ještě nebylo, tak by měl mít nějakou úroveň. A ne si hrát na mistry světa, že nikdo nebude lepší, ani "nějaká australská kapela" (takhle nazval APF Benešovský na tiskovce před koncertem). Kdo z vás by dal za představení ochotníku 800? A přitom přesně tohle The Wall připomínalo. Závěrečná NEděkovačka věnovaná lidem, kteří nechtěli s hudebníky hrát (a podle mě dobře udělali), a narážky na TV Nova a Karla Gotta už byly jen posledním hřebíček do rakve, kam bych The Wall 2009 v O2 Aréně uložil a nechal spát, jako jeden z dalších nepovedených pokusů být počesku světový. Angličani by řekli: "Good enough". Ale pro mě je to na tohle přeci jen málo.

A drobný bonus – bylo to teprve jeho 6. vystoupení s The Wall (už nevím kde jsem to dočetl, snad někde ve vzkazech na jejich webu)

A jako druhý bonus rozhovor přikládám rozhovor s Filipem Benešovským na iDnes, o kterém se zmiňuji v článku. http://kultura.idnes.cz/hudba.asp?c=A091028_235734_hudba_ob

Napsáno ve spolupráci s bráchou Michalem.

Muži, ženy a fotbal

Situace typu „naběhl na centr z levé strany a z kraje velkého vápna vystřelil“ vidí ženské oko jako uřícené hráče zběsile se ženoucí sem a tam po obrovském hřišti. Pokutové území a ofsajd vnímá jako uřícené hráče motající se v neviditelných pseudodrahách z jiného vesmíru a úžasnou šanci na gól shrnuje jako uříceného hráče, který „si teda kopnul.“

Ženy nikdy nepřijmou omluvu: „Byl jsem na fotbale, tak jsem nemohl přijít na tvůj koncert,“ jinak než jako provokaci hodnou blíže neurčené doby partnerova nocování na gauči. O moc lépe nebudou reagovat ani na: „Uhni, nevidím na televizi.“ Samozřejmě, že se zrovna hraje veledůležitý zápas. On je totiž každý zápas veledůležitý, když jde o fotbal.

Mužské „půjdeme na večeři“ je často podmíněno širokoúhlou televizí a štamgastovým místem přímo proti ní. Žena si to vyloží jako totální zbytečnost své přítomnosti a má zkažený večer. Stejně tak funguje situace, kdy rozespalá partnerka ráno jde do koupelny a když se vrací, leží místo ní v posteli notebook a fanda sleduje výsledky posledního zápasu svého favorita. Veškerá chuť na ranní sex je tatam.

Otázkou zůstává, existuje-li pro průměrnou ženu šance přiblížit se alespoň na dohled tomu chlapskému šílenství, který některým inteligenčně slabším povahám vydělává miliony.

Prvním krokem na cestě k zakopání genderové válečné sekery v této oblasti je bezesporu tolerance. Žena by, jako emocionálně vyspělejší, měla pochopit nesmyslnost svých pokusů situaci změnit. Možná kvůli partnerce párkrát muž nepůjde na zápas, vypne notebook nebo televizi a bude se dívat na hvězdy, ale duševně bude jinde. Ženin krok k usmíření ve vztahu se tak vzápětí obrátí proti ní. Muž se začne periodicky rozčilovat, jak podpantoflovsky se chová, a přátelé se mu budou smát. On pak bude zesměšněný, rozmrzelý a současně otrávený. A otrávený partner, který z ženiny strany cítí neustálou křivdu, rovná se žádný partner.

Druhou a poslední položkou na fotbalovém manuálu pro ženy by měla být snaha projevit zájem. Můžete fotbal považovat za nejstupidnější hru na světě a veškeré fanatické příznivce za prvotřídní tupce, ale stejně neexistuje zaujatější a nadšenější pohled, než který vám muž věnuje při vysvětlování pojmu ofsajd za pomoci kuliček ze zmačkaných ubrousků v KFC. Při jeho falešném zpěvu slávistických písní neobracejte oči v sloup, místo toho se usmějte a nechejte ho dál rozbíjet okolní výlohy skřehotavými tóny. Možná potom na váš koncert stejně nikdy nepřijde, ale je to ostatně jenom chlap a ti od Matky přírody zrovna dvojitou porci empatie nepobrali.

Kdo ví, třeba vás po prvním, druhém fotbalovém zápase na tribuně to šílenství taky pohltí. A pokud ne, budete stejně nadšeně tleskat s pomyšlením, že váš oblažený a rozradostněný partner bude i zítra na Národní třídě hopsat metr před vámi v nejpodivnějších kreacích, bude si zpívat absolutně nesmyslné rýmovačky s vaším jménem nebo nechytlavé melodie Tří sester a sem tam se zašklebí po vzoru výstavního idiota. Všechno pak bude v pořádku.

Koneckonců, je to váš idiot a žádný fotbal už vám ho nevezme.

MARKÉTA PARÁČKOVÁ

Převzato z Fleše (číslo 14, ročník 16), dvoutýdeníku studentů žurnalistiky FSV UK v Praze

Věci dávají smysl

"Rok uplynul a je zase po pouti…“ – Slávek Janoušek

Nevím proč, ale možná jsem lehce úchylný a sadomasochistický, ale z určitého úhlu pohledu mám rád konce. Rád bilancuju a vzpomínám na to, co bylo a vlastně se už stejné nevrátí. Asi je to i tím, že nesnáším stereotyp a mám rád změny. A konce znamenají začátky a začátky změny.

Někdo počítá roky podle kalendáře, někdo podle začátku fotbalové ligy, někdo podle nové řady Vékávéček. Já dělím svůj život podle konce jednotlivých epoch. V mém životě jedna skončila a snad začíná nová a snad i lepší. Po třech letech výšky a po třech měsících skvělé praxe v televizi se konečně pomalu blížím ke svému vysněnému cíli. A to je okamžik, kdy přemýšlím nad tím, jestli to za to opravdu stálo, jestli to mělo všechno smysl.

Poslední rok byl tak nabitý událostmi a turbulencemi, že bych o něm mohl napsat řadu knížek srovnatelnou snad jen se spisy Lenina. Ale naštěstí pro svět mám rád stromy a nerad bych svět zahltil svými filozofickými úvahami, na které ještě ani zdaleka není připraven.

Zkrátka se potvrdilo, že osmička prostě není moje šťastné číslo, zatímco devítka jo. (Vždycky před každým tvrdím, že nejsem pověrčivý, ale nevěřte tomu. Jsem příšerně pověrčivý:) Takže můj poslední rok vypadal, jako burzovní indexy na Wall Street. Snad už to stoupání bude jen pokračovat, i kdyby třeba jen pozvolně. Protože, čím rychleji je člověk nahoře, tím rychleji padá dolů. A taky bych se nerad ocitl na vrcholu rychle, protože nahoru vás nesou na rukou, ale na špičce je člověk vždycky sám.

Přitom to bylo jen 365 dní, které jsem do té doby zažil už 21krát, ale stejně se za ten rok v mém životě všechno změnilo, tak jako nikdy. Život je ta nejtvrdší škola, kterou člověk může dostat. A loni mě každý den mě směroval úplně jinou cestou, než jsem do té doby šel a vlastně mě nakonec přesvědčil, že tahle cesta je nakonec i lepší, i když ne jednodušší. Taky jsem se hodně věcí naučil a pochopil. Skoro bych už chtěl říct, že jsem zmoudřel a dospěl, ale to si myslím každý rok a vždycky se přesvědčím o opaku. Spíš jsem jen konečně pochopil, co je důležité a co ne. A hlavně - kdo je důležitý a kdo ne. 

Nevím ani, jestli je 22 nějaký zlom, ale mám pocit, že podobné pocity jako já má spousta mých vrstevníků. Že se věci prostě změnily. Že už nejsme ty děti, které rodiče poslali na vysokou školu, aby z nich měli právníky, doktory, učitele, že už jsme spadli po hlavě do tohohle prohnilého světa a musíme se v něm rychle zorientovat, jinak nás semele a skončíme na jeho okraji. Přesně o tom byl můj poslední rok. Snad se mi to aspoň trochu povedlo.

Tak doufám, že ten další rok, první na magisterském studiu a snad i první v nové práci, bude ještě lepší a že bude o hodně klidnější. A chtěl bych poděkovat všem, kteří mi v tom posledním pomohli, nebo prostě jen byli, bez nich bych to nezvládl a popřát jim, totéž:) Bez podpory a víry totiž člověk těžko tímhle vším projde, aby nakonec zjistil, že to bylo pro dobro věci. Proto věřte a běžte, protože VĚCI DÁVAJÍ SMYSL!

Zpátky

Přes čtyři měsíce jsem sem nenapsal ani řádku. Omlouvám se tak všem, kteří čekali na každou mou novou řádku. Povinnosti ve škole dostaly výjimečně přednost. Ale od těď už budu snad psát pravidelněji a možná to bude ještě zajímavější než kdysi:) Mám velké plány a možná se mi podaří i nějaké z nich i naplnit, a zkvalitnit tak obsah jednoho z milionů naprosto zbytečných internetových blogů a dostát ho do top 100 000:) A když ne, tak si toho stejně nikdo nevšimne:) So, stay tuned.

Zapomínám

Tento fejeton jsem napsal v březnu 2005 jako školní cvičení na téma "Zapomínám". Dneska jsem ho po čtyřech letech objevil na svém počítači a rozhodl se, že o něj své milé čtenáře nemůžu připravit:)

„Já jsem na to úplně zapomněl!“

Jak často jen slyšíme tuto větu. A ještě častěji ji užíváme, ať už říkáme pravdu nebo zastíráme vlastní lenost. Zapomínat je zkrátka u nás, lidí, obvyklé a jak už někdo před notnou dobou prohlásil: „Jsme přeci lidi, ne roboti!“.

Jsou ovšem chvíle, které bychom neměli opomíjet. Například finále fotbalového mistrovství. Možná, že většina lidí se mnou souhlasit nebude a některé dámy mnou budou opovrhovat, ale já se pokusím svou pravdu bránit stejně tvrdošíjně jako Mistr Jan Hus a opřu se při tom nevyvratitelné důkazy.

Takže, toto je výpověď muže, jenž kvůli tomu, že totálně zazdil finále Ligy mistrů, přišel o všechno a skončil v Bohnicích.

„Ráno jsem jel výjimečně do práce autem, mimochodem svým výjimečně zachovalým červeným Wartburgem. Šel jsem totiž na kutě až v pozdních nočních hodinách a ráno jsem tak celkem očekávaně zaspal.

Zaparkoval jsem, prošel jsem vrátnicí a tu přišla první rána: „Čau Pepo, ten fotbal včera, to bylo něco, co?“.

Na chvíli jsem zaváhal, uvažoval, zda není vrátný v alkoholickém opojení, jak u něj bývá zvykem. Když v tu chvíli mi to došlo.

Včera byla středa. Ježíšmarjá, finále Ligy mistrů jak mi jen tohle mohlo uniknout!

Měl to být zápas století. Hvězdný arménský klub Dinamo Jerevan se střetl s tím outsiderem z Madridu. Jak oni se to jen jmenují. Jo, Real Madrid, ten královský klub, co dostal 4:0 od Blšanů ve skupině.

Nechtěl jsem dát najevo, že jsem to propásl a zmohl jsem se na stručnou odpověď: „Paráda!“ a prchal jsem se převléct a sfárat do dolu.

Jenže tím moje trable neskončili. V kleci se chlapi o ničem jiném nebavili a tak jsem jen chytře přikyvoval, jak to ten Beckham neuvěřitelně kazil a jak ten drzý mladík Dimitrij Zhigulin školil Zidana. A jak nakonec Arméni vedeni Mourinhem zvítězili jednoznačně 5:0. Ale tohle skrývání výpadku paměti jsem nemohl vyhrát a tak jsem nakonec musel s pravdou ven.

„Hoši, já ten mač neviděl. Stará včera nadávala, že už jsem s ní nikde dlouho nebyl, že pořád chodím jen s těma svýma ožralými kumpány do knajpy. A ona je chuděrka doma sama, takže mi to pak úplně vypadlo z hlavy a šel jsem s ní do té nové řecké restaurace.“

„Pepíku ty jsi vážně hlupý, to si nedokážeš doma zrobit pořádek. Starou jsi měl seřvat poslat samu za těmi svými kamarádkami a měl jsi přijít ke mně. Já jsem to takhle udělal a jak jsem si to pak užíval.“

A tak si mě dobírali v robotě celý den. To se pak nikdo nemůže divit, že jakmile jsem šel domů, zapomněl jsem na to, že jsem přijel vozem, a automaticky jsem nastoupil do autobusu. Pro jistotu jsem si sedl k jedné starší paní ze známkovny, jež na první pohled vypadala celkem neškodně, a rovněž jsem se chtěl ubránit debatám na téma včerejší fotbal.

Po chvilce jízdy se na mě pootočila a pravila: „To byl včera fotbal, co?“. V tu chvíli jsem pomyslel na perfektní 9mm pistoli značky Magnum, kterak mi mířila na spánek. Hrobařskou mluvou řečeno, byl to poslední hřebíček do mé rakve. Když jsem pak po traumatickém dni dorazil do svého milovaného bytu 2+1 s vědomím, že manželka je někde v tom svém drbárenském kroužku, čekal mě další šok.

„Kde mám kruci auto? Ještě ráno tu stálo. To je den!“. Okamžitě jsem volal 158. Dorazili do čtvrthodinky, sepsali jsme protokol a rozloučil jsem se s nimi s vědomím, že do statistik přibude další nevyřešený případ. Tak jsem šel za svým, toho času nezaměstnaným, kamarádem z učiliště, Frantou Milovským.

Je to svobodný mládenec, takže to u něj budu moci v klidu zapít a probrat. Jaké bylo však mé překvapení, když jsem vešel dovnitř, Franta stál v chodbě jen v trenkách, z čehož jsem usoudil, že má asi nějakou dámskou společnost. V té chvíli však mou pozornost upoutal kabát, který byl až nápadně podobný svrchníku mé ženy. A totéž jsem mohl pronést o botách.

„Franto, kdo je to?“

Na tyhle slova nezapomenu. Do předsíně totiž vběhla má žena v županu. A dál si pamatuji jen její slova: „Josefe, co tu děláš? Co je ti? Slyšíš? Co je s tebou?“ Trefil mě šlak.

Z toho jsem se léčil asi půl roku a teď se v psychiatrické léčebně z depresí. Od té doby se na fotbal nedívám a na kamarády jsem raději zapomněl. Jenže znáte to! Zapomenout můžete jen to, co zapomenout nechcete a věci, které si máte pamatovat, vám z hlavy vyletí rychleji než Concorde.“

Vidíte, co může způsobit jedno zapomenutí. Doufám, že si z toho všechny ženy vezmou ponaučení, a když zase bude v televizi nějaký sport, tak to svým choťům laskavě připomenou a nebudou je tahat do nějakých restaurací, protože v životě není nic důležitějšího než spokojený manžel. Jau! Promiň Zlatko, já to hned opravím. Není nic důležitějšího než spokojený manžel a manželka.