Věci dávají smysl

"Rok uplynul a je zase po pouti…“ – Slávek Janoušek

Nevím proč, ale možná jsem lehce úchylný a sadomasochistický, ale z určitého úhlu pohledu mám rád konce. Rád bilancuju a vzpomínám na to, co bylo a vlastně se už stejné nevrátí. Asi je to i tím, že nesnáším stereotyp a mám rád změny. A konce znamenají začátky a začátky změny.

Někdo počítá roky podle kalendáře, někdo podle začátku fotbalové ligy, někdo podle nové řady Vékávéček. Já dělím svůj život podle konce jednotlivých epoch. V mém životě jedna skončila a snad začíná nová a snad i lepší. Po třech letech výšky a po třech měsících skvělé praxe v televizi se konečně pomalu blížím ke svému vysněnému cíli. A to je okamžik, kdy přemýšlím nad tím, jestli to za to opravdu stálo, jestli to mělo všechno smysl.

Poslední rok byl tak nabitý událostmi a turbulencemi, že bych o něm mohl napsat řadu knížek srovnatelnou snad jen se spisy Lenina. Ale naštěstí pro svět mám rád stromy a nerad bych svět zahltil svými filozofickými úvahami, na které ještě ani zdaleka není připraven.

Zkrátka se potvrdilo, že osmička prostě není moje šťastné číslo, zatímco devítka jo. (Vždycky před každým tvrdím, že nejsem pověrčivý, ale nevěřte tomu. Jsem příšerně pověrčivý:) Takže můj poslední rok vypadal, jako burzovní indexy na Wall Street. Snad už to stoupání bude jen pokračovat, i kdyby třeba jen pozvolně. Protože, čím rychleji je člověk nahoře, tím rychleji padá dolů. A taky bych se nerad ocitl na vrcholu rychle, protože nahoru vás nesou na rukou, ale na špičce je člověk vždycky sám.

Přitom to bylo jen 365 dní, které jsem do té doby zažil už 21krát, ale stejně se za ten rok v mém životě všechno změnilo, tak jako nikdy. Život je ta nejtvrdší škola, kterou člověk může dostat. A loni mě každý den mě směroval úplně jinou cestou, než jsem do té doby šel a vlastně mě nakonec přesvědčil, že tahle cesta je nakonec i lepší, i když ne jednodušší. Taky jsem se hodně věcí naučil a pochopil. Skoro bych už chtěl říct, že jsem zmoudřel a dospěl, ale to si myslím každý rok a vždycky se přesvědčím o opaku. Spíš jsem jen konečně pochopil, co je důležité a co ne. A hlavně - kdo je důležitý a kdo ne. 

Nevím ani, jestli je 22 nějaký zlom, ale mám pocit, že podobné pocity jako já má spousta mých vrstevníků. Že se věci prostě změnily. Že už nejsme ty děti, které rodiče poslali na vysokou školu, aby z nich měli právníky, doktory, učitele, že už jsme spadli po hlavě do tohohle prohnilého světa a musíme se v něm rychle zorientovat, jinak nás semele a skončíme na jeho okraji. Přesně o tom byl můj poslední rok. Snad se mi to aspoň trochu povedlo.

Tak doufám, že ten další rok, první na magisterském studiu a snad i první v nové práci, bude ještě lepší a že bude o hodně klidnější. A chtěl bych poděkovat všem, kteří mi v tom posledním pomohli, nebo prostě jen byli, bez nich bych to nezvládl a popřát jim, totéž:) Bez podpory a víry totiž člověk těžko tímhle vším projde, aby nakonec zjistil, že to bylo pro dobro věci. Proto věřte a běžte, protože VĚCI DÁVAJÍ SMYSL!

Zpátky

Přes čtyři měsíce jsem sem nenapsal ani řádku. Omlouvám se tak všem, kteří čekali na každou mou novou řádku. Povinnosti ve škole dostaly výjimečně přednost. Ale od těď už budu snad psát pravidelněji a možná to bude ještě zajímavější než kdysi:) Mám velké plány a možná se mi podaří i nějaké z nich i naplnit, a zkvalitnit tak obsah jednoho z milionů naprosto zbytečných internetových blogů a dostát ho do top 100 000:) A když ne, tak si toho stejně nikdo nevšimne:) So, stay tuned.

Zapomínám

Tento fejeton jsem napsal v březnu 2005 jako školní cvičení na téma "Zapomínám". Dneska jsem ho po čtyřech letech objevil na svém počítači a rozhodl se, že o něj své milé čtenáře nemůžu připravit:)

„Já jsem na to úplně zapomněl!“

Jak často jen slyšíme tuto větu. A ještě častěji ji užíváme, ať už říkáme pravdu nebo zastíráme vlastní lenost. Zapomínat je zkrátka u nás, lidí, obvyklé a jak už někdo před notnou dobou prohlásil: „Jsme přeci lidi, ne roboti!“.

Jsou ovšem chvíle, které bychom neměli opomíjet. Například finále fotbalového mistrovství. Možná, že většina lidí se mnou souhlasit nebude a některé dámy mnou budou opovrhovat, ale já se pokusím svou pravdu bránit stejně tvrdošíjně jako Mistr Jan Hus a opřu se při tom nevyvratitelné důkazy.

Takže, toto je výpověď muže, jenž kvůli tomu, že totálně zazdil finále Ligy mistrů, přišel o všechno a skončil v Bohnicích.

„Ráno jsem jel výjimečně do práce autem, mimochodem svým výjimečně zachovalým červeným Wartburgem. Šel jsem totiž na kutě až v pozdních nočních hodinách a ráno jsem tak celkem očekávaně zaspal.

Zaparkoval jsem, prošel jsem vrátnicí a tu přišla první rána: „Čau Pepo, ten fotbal včera, to bylo něco, co?“.

Na chvíli jsem zaváhal, uvažoval, zda není vrátný v alkoholickém opojení, jak u něj bývá zvykem. Když v tu chvíli mi to došlo.

Včera byla středa. Ježíšmarjá, finále Ligy mistrů jak mi jen tohle mohlo uniknout!

Měl to být zápas století. Hvězdný arménský klub Dinamo Jerevan se střetl s tím outsiderem z Madridu. Jak oni se to jen jmenují. Jo, Real Madrid, ten královský klub, co dostal 4:0 od Blšanů ve skupině.

Nechtěl jsem dát najevo, že jsem to propásl a zmohl jsem se na stručnou odpověď: „Paráda!“ a prchal jsem se převléct a sfárat do dolu.

Jenže tím moje trable neskončili. V kleci se chlapi o ničem jiném nebavili a tak jsem jen chytře přikyvoval, jak to ten Beckham neuvěřitelně kazil a jak ten drzý mladík Dimitrij Zhigulin školil Zidana. A jak nakonec Arméni vedeni Mourinhem zvítězili jednoznačně 5:0. Ale tohle skrývání výpadku paměti jsem nemohl vyhrát a tak jsem nakonec musel s pravdou ven.

„Hoši, já ten mač neviděl. Stará včera nadávala, že už jsem s ní nikde dlouho nebyl, že pořád chodím jen s těma svýma ožralými kumpány do knajpy. A ona je chuděrka doma sama, takže mi to pak úplně vypadlo z hlavy a šel jsem s ní do té nové řecké restaurace.“

„Pepíku ty jsi vážně hlupý, to si nedokážeš doma zrobit pořádek. Starou jsi měl seřvat poslat samu za těmi svými kamarádkami a měl jsi přijít ke mně. Já jsem to takhle udělal a jak jsem si to pak užíval.“

A tak si mě dobírali v robotě celý den. To se pak nikdo nemůže divit, že jakmile jsem šel domů, zapomněl jsem na to, že jsem přijel vozem, a automaticky jsem nastoupil do autobusu. Pro jistotu jsem si sedl k jedné starší paní ze známkovny, jež na první pohled vypadala celkem neškodně, a rovněž jsem se chtěl ubránit debatám na téma včerejší fotbal.

Po chvilce jízdy se na mě pootočila a pravila: „To byl včera fotbal, co?“. V tu chvíli jsem pomyslel na perfektní 9mm pistoli značky Magnum, kterak mi mířila na spánek. Hrobařskou mluvou řečeno, byl to poslední hřebíček do mé rakve. Když jsem pak po traumatickém dni dorazil do svého milovaného bytu 2+1 s vědomím, že manželka je někde v tom svém drbárenském kroužku, čekal mě další šok.

„Kde mám kruci auto? Ještě ráno tu stálo. To je den!“. Okamžitě jsem volal 158. Dorazili do čtvrthodinky, sepsali jsme protokol a rozloučil jsem se s nimi s vědomím, že do statistik přibude další nevyřešený případ. Tak jsem šel za svým, toho času nezaměstnaným, kamarádem z učiliště, Frantou Milovským.

Je to svobodný mládenec, takže to u něj budu moci v klidu zapít a probrat. Jaké bylo však mé překvapení, když jsem vešel dovnitř, Franta stál v chodbě jen v trenkách, z čehož jsem usoudil, že má asi nějakou dámskou společnost. V té chvíli však mou pozornost upoutal kabát, který byl až nápadně podobný svrchníku mé ženy. A totéž jsem mohl pronést o botách.

„Franto, kdo je to?“

Na tyhle slova nezapomenu. Do předsíně totiž vběhla má žena v županu. A dál si pamatuji jen její slova: „Josefe, co tu děláš? Co je ti? Slyšíš? Co je s tebou?“ Trefil mě šlak.

Z toho jsem se léčil asi půl roku a teď se v psychiatrické léčebně z depresí. Od té doby se na fotbal nedívám a na kamarády jsem raději zapomněl. Jenže znáte to! Zapomenout můžete jen to, co zapomenout nechcete a věci, které si máte pamatovat, vám z hlavy vyletí rychleji než Concorde.“

Vidíte, co může způsobit jedno zapomenutí. Doufám, že si z toho všechny ženy vezmou ponaučení, a když zase bude v televizi nějaký sport, tak to svým choťům laskavě připomenou a nebudou je tahat do nějakých restaurací, protože v životě není nic důležitějšího než spokojený manžel. Jau! Promiň Zlatko, já to hned opravím. Není nic důležitějšího než spokojený manžel a manželka.

Ta pravá?

Hodiny na stěně hrály dál neúprosně své monotónní sólo přerušované údery do kláves. Zpoza domů se dralo do pokoje oknem polední slunce a z hrníčku s horkou kávou stoupal dým.

„Proč jen jsem to udělal? Proč včera? Měl jsem to ještě chvíli vydržet!“

Stejně jako každý týden utíkal přeplněnou nádražní halou k pokladnám. Jako vždy na poslední chvíli. Nebylo to od něj zrovna prozíravé, ale zatím mu to vždy vycházelo.

"Dobrý den…“

"Ne, lituji. Bohužel, vše je vyprodáno. Musíte si počkat dvě hodiny na další spoj."

Rakev zaklapla.

Byl to ten poslední hřebíček do jejího víka. Celý týden se mu vyhýbala, zapírala se a on místo toho, aby pracoval, seděl a civěl do zdi a přemýšlel nad tím, že by ji to měl už říct. Nebyl schopen žít, myslet, jíst. V hlavě měl jen její obrázek. Vlastně to byl ten jediný její obrázek, který měl, protože se ji za celou dobu styděl jen vyfotit, aby si nepomyslela, že po ní jede. Bláhový…

„Musím to dopsat. Zítra se to musí odevzdat, a jestli to nebudu mít, tak mě vyrazí. Ale jak bych po tom včerejšku mohl. Nejde to. Bez ní nemůžu dál. Byla ta jediná, ta pravá. Už nikdy žádná jiná nebude tak dokonalá. Bude to, jako když houslista zapomene své stradivárky a musí hrát na vypůjčených houslích.“

Sjížděli spolu po eskalátoru. Kostelní zvony zrovna odbíjely půlnoc, ale oni dva to slyšet nemohli. Film nebyl nic moc a vlastně celý večer nedopadl příliš slavně. Nedokázal se před ní uvolnit. Nedokázal nic. Poprvé za celý život narazil na protivníka, kterého nedokázal přelstít. Jako by ho někdo svázaného předhodil do arény. A on se nedokázal bít. Nervozita ho porazila. Snad příště. Jestli nějaké bude...

Další dvě hodiny pryč a nepřibyla ani řádka.

„Třeba až budu starší, moudřejší a ona taky, třeba to vyjde. Za pět let se potkáme a zjistíme, že je nám spolu fajn. Určitě to tak bude!“

"Přijdeš prosím?"

"..."

"Prostě přijď, prosím."

"..."

"...popovídat si a pak se půjdeme spolu dívat, tak jako vždycky."

"..."

"Dobře, půjdu ti naproti."

Vyšel z pokoje, ale nervozita ho znovu svazovala. Věděl, že i když ji dneska nemůže porazit, může ji ustát. Vyšel těch pár schodů. Klepot na dveře a pak prázdno.

"...nepůjde to, promiň…kamarádi?…“

„Co po mně k sakru vůbec chtějí?! Já jsem včera přišel o budoucnost a kvůli nim tady mám řešit nějakou blbou historii, která stejně nikoho nezajímá! Hálo, je tam vůbec někdo?! Já jsem včera přišel o skvělou holku, o svůj smysl života! Nemá cenu pokračovat dál! Slyšíte mě?!“

Ticho.

Tik, tak, tik, tak… Hodiny dál odbíjely své monotónní blues a on byl stejně ztracený, jako chvíli po tom osudovém rozhovoru a mnohokrát potom.

Zpěv ptáků a dopravní špička nasvědčovaly tomu, že je tu další den. Za zataženými závěsy spal v pokoji na své posteli. Na stole ležela hromádka popsaného papíru.

Dodělal to, ale nevěděl ani vlastně proč. Život už pro něj stejně ztratil včera smysl…

Epilog:

Slunce prozařovalo francouzskými okny do jejich obýváků. Seděl v křesle a jeho krásná žena mu podávala kávu. Seděli spolu a povídali si a z každého slova mezi nimi byla cítit láska. Konečně byl šťastný, že našel tu pravou a může s ní strávit zbytek života. Na dívku z koleje si už ani nevzpomněl.

Australská zeď

Tak ty si myslíš, že bys mohl jít do té show? A cítit to příjemné mrazení z nejistoty, kterou ten hvězdnej kadet šíří kolem sebe? Mám pro tebe, miláčku, špatné zprávy, Pink Floydi už nehrajou, rozešli se. A oni nás poslali jako zastupující kapelu!

Pink Floyd. Ten pojem mi před dvěma týdny moc neříkal. Věděl jsem, že je to hudební skupina, že už nehrajou, že naposledy hráli na Live8, kterou jsem viděl, ale na rozdíl od většiny obyvatel Země kvůli mým oblíbeným U2. Taky je hodně poslouchá brácha, takže většina melodii se mi nevědomky zaryla do mozku.

Když měl před čtvrt rokem na ICQ brácha status „Kdo jde se mnou na Australian Pink Floyd“, tak jsem se nějakým řízením osudu rozhodl jít (Teda spíš mi ho bylo líto a potřeboval jsem někoho, kdo se mnou jednou půjde na U2 (Kluci v srpnu u nás! Jinak si mě nepřejte!)). Osud je mrška vrtkavá a opět se ukázala jeho prozřetelnost.

Australian Pink Floyd je nejlepší tributní kapela Pink Floydů, dokonce hrají s jejich požehnání a členové PF několikrát navštívili jejich koncerty. V Ostravě koncertovali už loni se show The Best Of Wall and More. Letos přidali k Ostravě ještě Prahu a rozhodli se po třiceti letech od jeho vydání oživit asi nejslavnější dílo téhle britské skupiny, rockovou operu The Wall. Sice v ne tak monumentální podobě jako to dokázali Pink Floyd před třiceti lety nebo Roger Waters v roce 1990 v Berlíně, ale i tak koncert sliboval solidní podívanou se všelijakými světelnými efekty a hlavně parádní hudbou.

The Wall jsem předtím neviděl a kromě Another Brick in The Wall jsem ani nevěděl, jaké písničky obsahuje. Úvod obstarala klidná melodie nějakého dechového nástroje a pak to přišlo, pro mne naprosto nečekané hromové burácení In The Flesh?, které mé sluchovody vydržely tak tak. Koncert doprovázely animace na projekčním plátně. Sice to nebyly ty originální z filmu, které nakreslil Gerald Scarf, ale za to obecenstvu v hale dávali najevo, že kapela pochází z Austrálie. Na kladivech tak byli kovoví klokani, stejně tak jako prostředí, kde se děj odehrával, bylo australské.

Nechyběla žádná skladba, úžasné byly zejména Goodbye Blue Sky, Hey You, kdy byl v hledišti ještě šrumec, protože nikdo netušil, kdy se začne hrát, samozřejmě Comfortably Numb a In the Flesh a Trial. Chvílemi mi běhal až mráz po zádech.

Po hudební stránce byl koncert dokonalý. Možná by se mnou někdo nesouhlasil, ale měl jsem výhodu v tom, že jsem jako první slyšel verzi na koncertu, takže teď zpětně nemůžu porovnat, jak se jim povedla. Ale co mě rozhodně uchvátilo, bylo trio vokalistek. Zvlášť jedna z nich v jednom z šesti přídavku Great Gig in The Sky, který byl zahrán na počest loni zesnulého Ricka Wrighta.

Aussie Pink Floyd postavili a zbořili svou zeď, a jak jsem již předeslal, v závěru přidali šest písní navíc, přičemž já jsem se nejvíc těšil na jedinou písničku, kterou jsem od nich dokonale znal, a sice Wish You Were Here. Kromě nich zazněly ještě Shine on You Crazy, One of These Days (během, kterého se objevilo vedle pódia obří nafouknuté prase, jeden ze symbolů Pink Floydů) a Brain Damage/Eclipse.

Asi nikoho nepřekvapí, že po tomhle zážitku jsem si přidal Pink Floyd do své hudební knihovny a doufám, že Australian Pink Floyd přijedou příští rok znova, třeba s The Dark Side of The Moon. V koutku duše pak sním o tom, že se Floydi v původním složení dají ještě jednou dohromady na ještě jedno světové tour.

Fotky z koncertu: