Amnestujeme, nerušit!

Pouhých třináct hodin a třináct vydržel zarytým optimistům naděje, že bychom v našem malém srdci Evropy mohli v třináctém roce třetího milénia konečně žít zemský ráj to na pohled. I ti, kteří oslavovali nutnost nakoupit nové kalendáře, diáře, nebo zvýšení DPH s větším než malým množstvím alkoholu ve skleničce, rychle vystřízlivěli a o to bolestivější nastala kocovina. Nutně začala ve společnosti nás realistů, tedy optimistů s životní zkušeností, vyvstávat otázka, zda by neměli být optimisté zbaveni svéprávnosti a umístění do psychiatrických zařízení, nebo do prázdných věznic. Dozorcům by jen stačilo projít rychlým rekvalifikačním kurzem, který řada z nich bude muset po jistě brzkém ohlášeném propouštění, stejně absolvovat. Na něm by se naučili místo pendreků používat stetoskopy a nejlepší kamarád nejlepšího primátora by zachránil stovky pracovních míst.

I optimistům by to přineslo nesporné výhody, v káznicích, respektive v léčebných zařízeních byli by ušetřeni sledování asi nejnezdařilejší české reality show v historii, jejichž dramaturgové a scénaristé si stále nechtějí přiznat, že i Volejte věštce má momentálně větší sledovanost. Nicméně producentům Badtime Stories - Příběhy Nečasu stále tečou do rozpočtu bruselské peníze, a tak si ještě minimálně rok a půl počkáme na závěrečný díl. A na změnu zápletek ani žánru to nevypadá ani v letošním roce... Voda na pesimistův mlýn.

Na jednom se ale pesimisté i optimisté na vloni přeci jen shodli - konec roku 2012 měl být zlomový. Zatímco pesimisti se zásobili těstovinami a balenou vodou, pesimisté se připravovali na zlatý věk nástupu všeobjímající lásky. A dočkaly se obě strany nesmiřitelného sporu. Pesimistům z řad klientů H-Systému, Union Banky nebo investičního fondu Trend nezbude do výhry jackpotu Sportky nic jiného než jíst těstoviny, zatímco optimisté se po deseti letech dočkali srdce na Hradě - i druhý prezident umí milovat.

Ještě na začátku roku to vypadalo, že nejzásadnější událostí posledních měsíců prezidentování Václava Klause bude odložení brýlí. Vyhlášením amnestie udělal z roku 2012 definitivně zlomový rok. Uzavřela se kapitola českých dějin, kterou by Ferdinand Peroutka zřejmě pojmenoval. Rozkrádání státu. Éra, po jejíž skoro celou dobu stál v čele výkonné moci právě Václav Klaus, jehož politická kariéra se za dva měsíce definitivně uzavře.

Prezidentská amnestie se tak dá chápat jako vztyčený palec, který bychom měli chápat jako varování před slovy politiků o tom, že Prezident České republiky především klade věnce, píše projevy a zápisky z cest.Právě příští týden máme před sebou dost možná jednu z nejdůležitějších voleb v novodobé historii samostatného českého státu. Poprvé půjdeme volit prezidenta, tedy člověka, který nás bude reprezentovat ve světě a také ovlivňovat politické dění v českém státě. Ať už jmenováním členů bankovní rady, což je v dnešní době nejdůležitější orgán státní správy, nebo ústavních soudců.

Na výběr máme z devíti kandidátů, o kterých můžeme zjistit téměř vše. Ale stejně tak jako amnézií utrpěl prezident Václav Klaus, když navzdory svým původním slibům vyhlásil amnestii, trpí ji podle výsledků průzkumů veřejného mínění zřejmě i voliči. A stejně tak bude ztrátou paměti budoucí prezident. Přejme si jen aby tomu tak bylo kvůli jeho věku a ne kvůli postranním úmyslům.

Prázdné bedny

Žito 44, Okamura, Bobošíková, Dlouhý, Henych. Poslední tři dny bych musel strávit někde na pustém Tichomořském ostrově, nebo aspoň nesmět umět česky (i když bojím se, že ani to by mi nemuselo pomoct), abych o nich neslyšel. Cesta na Hrad a korupce ovládají česká média, což je asi dobře, ale děsí mě v jakém smyslu.

V sobotu večer jsem na chatě uprostřed Malé Fatry udělal tu osudovou chybu a připojil se na zdejší Wifi a zapnul Facebook. Devadesát devět procent příspěvků se týkalo Landy, alias Žita 44 a jeho projevu na Zlatém Slavíku, hlavně jeho poslední věty o králi Karlovi. Ačkoliv nevím o Janečkově iniciativě Pozitivní evoluce nic víc, než že něco takového je, vím od soboty díky českým médiím, že to musí být něco hrozného, když to podporuje Landa, který byl nejspíš zfetovaný, je to bývalý nácek a navíc jeho runové symboly můžou připomínat svastiku a další symboly nacistického Německa. Reakci Janečka už nekomentuji, nesouvisí s tím. Jde ale o to, že i kdyby Janeček měl sebelepší úmysl, stejně je už očerněn tím, že ho podpořil Landa a tečka. Kolibřík a další se mohou radovat. O nich už nikdo přemýšlet nebude.

Škoda, že v Česku nežije nějaký hollywoodský scénárista, tolik inspiraci, jako při sledování prezidentské volby, by nenačerpal ani při konzumaci houbiček a rostlinek někde v pralese. Druhá věc je asi ta, že by mu scénář každý rozumný producent rozcupoval na malé kousky papírů s tím, že větší blbost neviděl. Asi neviděl zprávy v Česku (nejlépe ty na Nově - opravdová bomba!). Takže víme, že na Ministerstvu vnitra neumí počítat, že máme  už jen osm kandidátů, že Japonec, Profesionální kandidátka na všechno ani Mladý, hloupý běžec komunista strašit děti ve školách nebudou. Víme o tom tak moc, že není úniku. Škoda, ale že nám unikla reportáž v Mladé frontě Dnes o podivných sponzorech prezidentské kampaně Miloše Zemana, možná, že by se favorit klání o Pražský hrad trošičku zapotil a možná by na nervy začal znovu pít i karlovarskou Becherovku.

Žijeme v rychlé době, jsme schopni všechno zkonzumovat a přitom si zapomínáme všímat podstatných věcí, protože nejsou zkrátka cool, trendy, jsou složité a kdo by večer chtěl přemýšlet u dokumentu na Dvojce. Radši do sebe necháme hustit herce v soap operách, ať jsme alespoň chvíli spokojeni a šťastní, protože ten svět vedle je zlý, špatný a zkorumpovaný. Jenomže celý problém je ten, že svět je zlý, špatný a zkorumpovaný proto, že se nám nechce přemýšlet a něco s tím udělat. Pak se nemůžeme divit, že to nejpodstatnější z uplynulého týdne, co nám uvízlo v paměti je, že je Žito 44 naštvaný, že půlka národa volí komunisty. Kdyby uměl počítat zjistil by, že 25 % není půlka. A už vůbec ne národa. Maturitu z matematiky na něj!

Diplomová

Učení mistři,
klon vedle klonu,
kdy někdo zbystří,
že je to k hovnu!

Pohledy nestačí aneb hlubokomyslné zamyšlení mezi homolemi pískovce

Vlak se šine skoro rovinatou krajinou východních Čech, šedé mraky si znovu ukradli oblohu jen pro sebe. Slunce se sice tu a tam na chvíli probije přes dobře sešikovanou vodní páru, ale slovy klasika - letošní léto je poněkud nešťastné... Za okny míjíme v hluku, který je schopná vyprodukovat jen nová regionova, Ostroměř, Butoves, Jičín a pak někdy za dlouho se zjeví Hrubá Skála.

Vracím se tak trochu do dětství. Do svých patnácti jsem v Českém ráji prožil čtvery letní prázdniny. To byla ještě tráva zelenější, vzduch čistší a léta slunečnější a teplejší, ačkoliv o globálním oteplování jsme tehdy neměli ani noční můry (A co teprv budu říkat až sem jednou vezmu své děti.)

V jedenácti není člověk schopen pochopit, proč se rodiče tak dojímají krásou zdejších skalních měst, které příroda modelovala tisíce let. Po dvou letech v zápřahu jim začínám rozumět - každá chvíle daleko od práce, povinností a civilizace stojí za to. I když se koupete ve studené vodě, mrznete ve staré chatě a obchod má otevřeno jen do poledního. S rozšiřujícím se signálem mobilních operátorů zůstává navíc romantika času minulých už jen hodně zašedlou neuvěřitelnou vzpomínkou prarodičů. To rozdílné vnímání ale není jen otázkou generací. Moji kamarádi stále vedou slastný a opojný studentský život a dovolená daleko od všeho v nich nadšení srovnatelné s mým vyvolá jen těžko. Jsem rád, že už to ocenit dokážu.

A ještě jednu hlubokou myšlenku ve mně vyvolává pohled na do nebe se tyčící skály. Vždycky jsem na ně s úctou vzhlížel, nikdy jsem ale nenašel odvahu na nějakou z nich vylézt nebo na to jen pomyslet. Přitom do skály vyrytá jména těch, kteří se jen dívali, už dávno zakryly iniciály těch, kteří přišli po nich. Jen ti nahoře zůstanou téměř nezapomenuti a uvidí teprve tu pravou krásu světa. Asi bych se měl už taky přestat na život kolem sebe jen dívat...:)

Starší

Převzato z jiného blogu, z kterého autor článek zbabělé pod tlakem feministického hnutí stáhl. Nicméně je to natolik zásadní a důležité, že jsem si dovolil to dát tady, dokud mě taky nedostanou!

No a nějaký ten čas po blogu jsem o rok starší i já sám. Číslo vypadá stále hrozivěji, ale ještě ne nijak hrozně, jako třeba 30 (já vím, provokuju ;) ). Každopádně už se čím dál tím více vzdaluji bezstarostnému teen, vzpomínky na gympl jsou stále mlhavější a ty na základku připomínají spíš záblesky paměti z doby, kdy mi byly 4 roky, než 10 let vzdálenou historii.

To, že utekl rok, si uvědomuji většinou spíše při Novém roce. Bilancuji a říkám si, co jsem stihl a co jsem stihnout chtěl. A co s tím udělám do budoucna. Když mám narozeniny, je to pocit trochu jiný. V tom lednu vidím spíše plány do budoucna a život před sebou, no v srpnu to na mě působí malinko jinak a říkám si, co všechno už mi uteklo a nevrátí se.

Nebýt prima zkouškového, návštěvy kamarádky z Prahy v Brně, nových kontaktů a pracovních příležitostí, návštěv prarodičů, perfektního tábora s ******, více jak 600 kilometrů ujetých na kolech skrz celou

republiku, významných změn v mém podnikání, jež odtajním až za nějakýten týden, nebýt rozlučky s ****, vína na hodech v Komíně, běhu a skoropůlmaratornu, Komety, last minute výletu do Hradce Králové, neskutečně zábavného posezení s kamarády u BANGu, perfektního výletu na Pálavu, časomíry na HM BikeTour, demonstrace za lepší přístup města ke sportu, výjezdu do Znojma, nebýt rodiny, nebýt WebExpo 2008, Evy, Vaška, koncertu nesmrtelných Queen, nebýt toho, že mě čeká půl roku ve Finsku... A samozřejmě při tom všem - nebýt všech mých perfektních kamarádů, známých, spolubydlících...

Nebýt toho všeho, možná by mě i trápilo, že nemám holku. Ale asi ani netrápí. Práce, škola, půl roku ve Finsku, prázdniny kdovíkde (Norsko? Maďarsko? Tábor? Cyklovýprava?), zima třeba ještě úplně jinde (Argentina?)... Tak si říkám... Kde já bych na ni vzal čas?

Ale tak... Víme, jak to s těma holkama je. S časem nikdy problém není. Ani člověk neví jak, ale na ni si čas prostě udělá. A to ostatní? Na tábor jede, ale musí se vyvléci ze spárů domova či přítelkyně, na kola odjede, ale noci stráví psaním povinných esemesek, na víno si zajde, ale dává pozor, aby mu drahá polovička nenadala, vydělané peníze najednou dělí dvěma a lístky na koncerty naopak dvěma násobí. Že existuje běh nebo kolo mu musí připomínat kamarádi a stejně oboje zůstane v oblasti "jasně, jednou...". Na BANG není čas, drahá polovička plánuje něco jiného, ona ta hra ji přece jenom už omrzela a tak asi ani příště... Když napíše kamarád něco před půlnocí, ať se staví na 2 hoďky do klubu na jungle, nebo kamarádka, ať jede za 7 hodin jen tak do Hradce, raději ani neodpoví, protože by mohl vzbudit ten svůj poklad, který chrní vedle něj. Pokud slečna neholduje hokeji, začne ho sledovat akorát tak z televize a jestli náhodou zajde na stadion, usadí se pohodlně na sedačku. Někdy třeba i zatleská, aby teda ti jeho borci vyhráli. Ale potom rychle domů, ne aby se šlo na pivo, to by zase slyšel, v kolik že se vrátil... Kamarádi, známí a spolubydlící jej začnou škrtat z pozvánek na párty, protože vědí, že má stejně jiný program. Do jeho slovníku se dostává "asi nepůjdem", "nám se nechce", "budeme unavení", "jedeme jinam", "společný večer".

Nenavážím se do nikoho konkrétního. Navážím se do všech ;) . Sbírám postřehy, srovnávám. Jistě, mít slečnu je super, to nepopírám. Láska je něco, co je určitě nenahraditelné, jedinečné a dost věcí stojí za ni obětovat, ale stejně mi někdy přijde, že ty obětiny... Jednoduše - zastávám názor, že všechno má svá pro a proti. Já si mohu jít a jet kam chci, kdy chci, s kým chci. Piva a vína mohu teoreticky vypít co mi játra dovolí, na výlety mohu jezdit klidně každý den, pokud budu mít aspoň pár stovek na účtě. Nic mě neváže a když zítra někomu kývnu na to, že se přestěhuju na 3 roky do Mongolska, nebudu mít téměř žádné výčitky svědomí.

Jsem svobodný. Volný. To znamená, že nikoho nemám. Nemám se o koho opřít, koho opravdu milovat, nemám koho pohladit. Ale také to znamená, že se nemusím na nikoho ohlížet a mohu si dělat opravdu co chci, mohu zažít co chci. Být volný neznamená sedět v parku, pozorovat šťastné páry a pak si za keřem v depresi řezat žíly. Být volný znamená užít si svět. Dokud to jde ;) .