Prvním mým příspěvkem do žurnarchivu je má maturitní slohová práce. Jejím tématem bylo, jak už napovídá název, fenomén hypermarketů v Česku. A slohovým útvarem byl fejeton. Ty, které zajímá, odkud pochází název, odkážu na úžasnou Nohavicovu píseň Černá Ostrava.
Kdo by to neznal. Ráno nastoupíte do autobusu jedoucího do školy a místo po vzdělání toužících studentů je přeplněn důchodci mířících do nějakého hypermarketu. Takže místo učiva, které se snažíte ještě rychle zapamatovat na písemku, se vám do hlavy dostanou akční ceny prášků, piva, halenek a dalšího zboží z Hypernovy. Bohužel i naše město pohltila mánie nakupování. Navždycky pryč jsou časy, kdy jsem s maminkou chodil nakupovat do Jednoty, maximálně do Prioru. Hypermarkety vyrostly kolem dokola jako houby po dešti. Najdete je téměř na každém možném místě našeho města. Nahrazují velká dětská hřiště, autobusová nádraží a někde dokonce historická centra. Ale co je na nich tak lákavého, že zde lidé podnikají o víkendech doslova túry? Pokusím se na to odpovědět svou příhodou z první návštěvy obchodního centra. Ale neberte to, prosím, jako návod, jak na to poprvé.
Je to už několik let, co jsme si jednou se spolužákem vyměňovali v pondělí dojmy z víkendu.
„Tak co jsi dělal?“ zeptal jsem se Tondy.
„To bys neuvěřil. V sobotu jsme jeli s rodiči a sestrou do Futura. To je tak fantastický obchoďák. Mají tam dokonce i McDonald. Dal jsem si dvojitý Big Mac a Colu. Nakoupili jsme a nakonec nás táta vzal do Cinestaru na Kameňák. No prostě bomba!“
Tonda mi ještě několik minut barvitě líčil své zážitky, a když dokončil svůj monolog, zeptal se mne: „A co jsi dělal ty?“ Můj víkend se s tím jeho nedal vůbec srovnávat, a tak jsem jen smutně opáčil, že jsem byl s rodiči na horách. V té chvíli mi bylo trapně. Všichni mí kamarádi jezdí o víkendech po nákupních centrech, zatímco já jsem seděl s rodiči zmáčený deštěm v chatě na Lysé hoře. Po tomhle otřesném zážitku jsem se rozhodl, že musím jít s dobou, a toužil jsem navštívit ty chrámy hojnosti, kde se lidé ani minutu nenudí a mají tam vše, na co jsem schopen jen pomyslet. Jenomže jak to udělat? Rodiče o návštěvě těchto objektů nechtěli ani slyšet. Shoda okolností tomu chtěla, že jsem však i já mohl brzy navštívit ono bájné FUTURUM. Byl jsem totiž na divadelním festivale v Ostravě a spolu se svými kamarády jsem se vydal večer na nákup proviantu. Byl to nezapomenutelný zážitek. Stáli jsme před budovou s obrovským neonovým nápisem FUTURUM. „Jako v Americe!“ neubránil jsem se výkřiku. Vběhl jsem rychle dovnitř a během necelé hodinky jsem stihl zběžně prohlédnout většinu obchodů. Započnu tedy druhé, tentokrát již nákupní, kolo. Krátká zastávka v McDonaldu, kde si dávám Tondou ověřený Big Mac, bohužel ne dvojitý a bez Coly. Chci si totiž ušetřit peníze i na jiné zdejší atrakce. Během druhého kola si pořizuji tyto věci: fotbalový dres reprezentace v hodnotě 199 Kč, CD Největší hity roku 2001 za 50 Kč a na uhašení žízně dvoulitrovou nepramenitou vodu za skvělých 4,90 Kč včetně DPH. A co teď? Mám to! Jako třešničku na dortu, navštívím multikino. Z velké nabídky filmů si vybírám Kameňák 2. Ať Tonda pukne závistí! Lístek stojí 150 Kč a jako bonus dostávám popcorn. Stojí to sice dvakrát více než u nás, ale to přeci nemůžu srovnávat. Film byl skvělý, zvlášť ten policajt Pepa neměl chybu, a popcorn taktéž. Ochromen žízní jsem dopil téměř na ex půlku láhve s vodou a vydal se zpět na ubikace. V noci mne přepadly následkem nevhodné kombinace potravin velké žaludeční problémy, díky čemuž jsem nebyl schopen odehrát ranní představení a zkazil tak kamarádům celou akci. Odpoledne při čekání na zastávce na autobus domů jsem navíc zjistil, že má peněženka je po včerejšku totálně vybílená. Musel jsem si na lístek půjčit od kamarádů. Doma jsem pak zjistil, že nakoupené věci jsou bez výjimky blbosti. Dres se po vyprání rozpadl a cédéčko bylo místo originálních písní plné cover verzí neznámých interpretů. A dost! Do hypermarketů už nikdy má noha nevkročí! A jak jsem řekl, tak jsem udělal. Ovšem občas, když jdu kolem, tak si v Tescu koupím něco na zub. Nebo pokud mají něco levného nebo něco rychle potřebuji. I když s tou rychlostí to není vždy tak růžové.
Nedávno si tak stojím ve frontě v Tescu. V košíku mám minerálku a dva rohlíky. Volím proto pokladnu do pěti položek. Samozřejmě jako vždy zde stojí lidé, kteří mají vozík napěchovaný až po okraj. Starší manželé si zřejmě nevšimli cedule Rychlá pokladna a prodavačka se chtěla vyvarovat konfliktu a nic jim neřekla. Když tak čekám, vzpomínám si na příhodu jednoho muže z Havířova, který mi vyprávěl táta. Nechtěl dlouho čekat ve frontě a jediná volná zůstala právě rychlá pokladna. Vzal tedy ze svého vozíku pět věcí, nechal ho stát kousek od kasy a těch pět věcí hodil na pás a zaplatil. Oběhl pokladny, vešel do nákupního prostoru a vše opakoval. Jakmile to udělal potřetí, prodavačka se nad ním smilovala a dovolila mu vyložit celý obsah nákupního vozíku na pás. Lidi mají někdy zvláštní nápady, že?
Během mého vzpomínání musela prodavačka zavolat vedoucí, aby stornovala dvakrát namarkovanou kávu. Navíc ti starší manželé platili kartou, což celou akci zdrželo o pět minut. Kdybych šel k vedlejší kase, jsem už dávno venku. Nakonec se však dočkám a odcházím ven. Cestou si stačím všimnout plných košíků s věcmi, které by si nikdo nikdy nekoupil, kdyby u nich nebyla cedulka AKCE. Hypermarkety vás zkrátka donutí koupit všechno. I to, co nikdy neupotřebíte.
Dnes už vím, že jsem se neměl před Tondou tak stydět. Nebylo za co. Cožpak není lepší strávit krásné dny v přírodě s těmi, které máte rádi? Že ne? Že na vás v hypermarketech neprší? Bando jedna! Však vám to jednou dojde! A my, kterým nám to už došlo, se sejdeme o víkendu v Beskydech a za zpěvu Jarkových písniček si budeme užívat túru po červené z Ostravice na Lysou horu.
Kdo by to neznal. Ráno nastoupíte do autobusu jedoucího do školy a místo po vzdělání toužících studentů je přeplněn důchodci mířících do nějakého hypermarketu. Takže místo učiva, které se snažíte ještě rychle zapamatovat na písemku, se vám do hlavy dostanou akční ceny prášků, piva, halenek a dalšího zboží z Hypernovy. Bohužel i naše město pohltila mánie nakupování. Navždycky pryč jsou časy, kdy jsem s maminkou chodil nakupovat do Jednoty, maximálně do Prioru. Hypermarkety vyrostly kolem dokola jako houby po dešti. Najdete je téměř na každém možném místě našeho města. Nahrazují velká dětská hřiště, autobusová nádraží a někde dokonce historická centra. Ale co je na nich tak lákavého, že zde lidé podnikají o víkendech doslova túry? Pokusím se na to odpovědět svou příhodou z první návštěvy obchodního centra. Ale neberte to, prosím, jako návod, jak na to poprvé.
Je to už několik let, co jsme si jednou se spolužákem vyměňovali v pondělí dojmy z víkendu.
„Tak co jsi dělal?“ zeptal jsem se Tondy.
„To bys neuvěřil. V sobotu jsme jeli s rodiči a sestrou do Futura. To je tak fantastický obchoďák. Mají tam dokonce i McDonald. Dal jsem si dvojitý Big Mac a Colu. Nakoupili jsme a nakonec nás táta vzal do Cinestaru na Kameňák. No prostě bomba!“
Tonda mi ještě několik minut barvitě líčil své zážitky, a když dokončil svůj monolog, zeptal se mne: „A co jsi dělal ty?“ Můj víkend se s tím jeho nedal vůbec srovnávat, a tak jsem jen smutně opáčil, že jsem byl s rodiči na horách. V té chvíli mi bylo trapně. Všichni mí kamarádi jezdí o víkendech po nákupních centrech, zatímco já jsem seděl s rodiči zmáčený deštěm v chatě na Lysé hoře. Po tomhle otřesném zážitku jsem se rozhodl, že musím jít s dobou, a toužil jsem navštívit ty chrámy hojnosti, kde se lidé ani minutu nenudí a mají tam vše, na co jsem schopen jen pomyslet. Jenomže jak to udělat? Rodiče o návštěvě těchto objektů nechtěli ani slyšet. Shoda okolností tomu chtěla, že jsem však i já mohl brzy navštívit ono bájné FUTURUM. Byl jsem totiž na divadelním festivale v Ostravě a spolu se svými kamarády jsem se vydal večer na nákup proviantu. Byl to nezapomenutelný zážitek. Stáli jsme před budovou s obrovským neonovým nápisem FUTURUM. „Jako v Americe!“ neubránil jsem se výkřiku. Vběhl jsem rychle dovnitř a během necelé hodinky jsem stihl zběžně prohlédnout většinu obchodů. Započnu tedy druhé, tentokrát již nákupní, kolo. Krátká zastávka v McDonaldu, kde si dávám Tondou ověřený Big Mac, bohužel ne dvojitý a bez Coly. Chci si totiž ušetřit peníze i na jiné zdejší atrakce. Během druhého kola si pořizuji tyto věci: fotbalový dres reprezentace v hodnotě 199 Kč, CD Největší hity roku 2001 za 50 Kč a na uhašení žízně dvoulitrovou nepramenitou vodu za skvělých 4,90 Kč včetně DPH. A co teď? Mám to! Jako třešničku na dortu, navštívím multikino. Z velké nabídky filmů si vybírám Kameňák 2. Ať Tonda pukne závistí! Lístek stojí 150 Kč a jako bonus dostávám popcorn. Stojí to sice dvakrát více než u nás, ale to přeci nemůžu srovnávat. Film byl skvělý, zvlášť ten policajt Pepa neměl chybu, a popcorn taktéž. Ochromen žízní jsem dopil téměř na ex půlku láhve s vodou a vydal se zpět na ubikace. V noci mne přepadly následkem nevhodné kombinace potravin velké žaludeční problémy, díky čemuž jsem nebyl schopen odehrát ranní představení a zkazil tak kamarádům celou akci. Odpoledne při čekání na zastávce na autobus domů jsem navíc zjistil, že má peněženka je po včerejšku totálně vybílená. Musel jsem si na lístek půjčit od kamarádů. Doma jsem pak zjistil, že nakoupené věci jsou bez výjimky blbosti. Dres se po vyprání rozpadl a cédéčko bylo místo originálních písní plné cover verzí neznámých interpretů. A dost! Do hypermarketů už nikdy má noha nevkročí! A jak jsem řekl, tak jsem udělal. Ovšem občas, když jdu kolem, tak si v Tescu koupím něco na zub. Nebo pokud mají něco levného nebo něco rychle potřebuji. I když s tou rychlostí to není vždy tak růžové.
Nedávno si tak stojím ve frontě v Tescu. V košíku mám minerálku a dva rohlíky. Volím proto pokladnu do pěti položek. Samozřejmě jako vždy zde stojí lidé, kteří mají vozík napěchovaný až po okraj. Starší manželé si zřejmě nevšimli cedule Rychlá pokladna a prodavačka se chtěla vyvarovat konfliktu a nic jim neřekla. Když tak čekám, vzpomínám si na příhodu jednoho muže z Havířova, který mi vyprávěl táta. Nechtěl dlouho čekat ve frontě a jediná volná zůstala právě rychlá pokladna. Vzal tedy ze svého vozíku pět věcí, nechal ho stát kousek od kasy a těch pět věcí hodil na pás a zaplatil. Oběhl pokladny, vešel do nákupního prostoru a vše opakoval. Jakmile to udělal potřetí, prodavačka se nad ním smilovala a dovolila mu vyložit celý obsah nákupního vozíku na pás. Lidi mají někdy zvláštní nápady, že?
Během mého vzpomínání musela prodavačka zavolat vedoucí, aby stornovala dvakrát namarkovanou kávu. Navíc ti starší manželé platili kartou, což celou akci zdrželo o pět minut. Kdybych šel k vedlejší kase, jsem už dávno venku. Nakonec se však dočkám a odcházím ven. Cestou si stačím všimnout plných košíků s věcmi, které by si nikdo nikdy nekoupil, kdyby u nich nebyla cedulka AKCE. Hypermarkety vás zkrátka donutí koupit všechno. I to, co nikdy neupotřebíte.
Dnes už vím, že jsem se neměl před Tondou tak stydět. Nebylo za co. Cožpak není lepší strávit krásné dny v přírodě s těmi, které máte rádi? Že ne? Že na vás v hypermarketech neprší? Bando jedna! Však vám to jednou dojde! A my, kterým nám to už došlo, se sejdeme o víkendu v Beskydech a za zpěvu Jarkových písniček si budeme užívat túru po červené z Ostravice na Lysou horu.
Žádné komentáře:
Okomentovat